Krvavé země a statistické údaje

Krvavými zeměmi definuje spisovatel Timothy Snyder „nárazníkové pásmo“ mezi tehdejším nacistickým Německem a komunistickým Sovětským svazem – území, na kterém v průběhu 15 let „řízeně“ zemřelo na 14 milionů obyvatel.

Určitou optikou by se na země, kterými procházela „hraniční čára“ mezi Hitlerovou říší a Stalinovým Sovětským svazem, dalo pohlížet jako na laboratoř, jejímž cílem bylo zjistit, co všechno lidská etnika a národy vydrží. Experimenty, které obsahovaly řízený hladomor, deportace, nacionální i třídní nenávist a končily smrtí jednotlivců i skupin. Necelým patnácti letům ukrutností, kterým byli nuceni čelit obyvatelé území, jímž procházela linie paktu „Molotov-Ribbentrop“, se kniha s příznačným názvem Krvavé země věnuje. Jedná se o území, jehož „nejhorší hrůzy se odehrávaly v troskách Varšavy, na polích Treblinky, v běloruských bažinách, v roklích Babího Jaru”. Stejnému tématu (ovšem časově omezenému na období II. světové války) se věnuje také kniha Jonathana Littela Laskavé bohyně, kterou nelze přečíst na jeden „zátah“ a mnohokráte způsobuje ve čtenáři nauseu. Snyderova kniha je ovšem oproštěna od jakéhokoliv nánosu uměleckého pelu, jde o historickou studii. Hrůzy stalinistického i nacistického režimu jsou odhaleny až na dřeň. Jak je uvedeno v knize – 14 milionů mrtvých lze brát jako statistický údaj. V případě, že si za každé číslo dosadíme jednotlivý lidský život, vyjevuje se hrůzná matematika obou tyranií; podobně jako se v dnešní politice mluví o řádech milionů korun, jako by to byly drobné.

Jedna ze zásadních otázek, na kterou se autor snaží odpovědět: je možné postavit nacistickou diktaturu na roveň té sovětské? Jsou mezi nimi „diametrální rozdíly“ nebo mají oba režimy více společného než rozdílného? Je paradoxem, že ačkoli pohledem dnešní optiky stojí oba systémy na opačných pólech politického spektra, hodně je spojuje. Stejné kroky k upevnění moci mají pouze odlišné pojmenování – na jedné straně se jedná o třídní boj, na druhé nadřazenost jednoho národa nad ostatními. Pokud se jedná o nalezení nepřítele, lze jej v obou případech nalézt nejen vně státu, ale také přímo na jeho území. Mocenské ambice obou tyranií vedou prvotně k dohodám o spolupráci, ale je jen otázkou času, kdy budou vypovězeny.

Při mocenské expanzi obě strany používají víceméně stejné prostředky – řízený hladomor. Na ukrajinské části SSSR na počátku 30. let, německá strana o dekádu později při bleskovém válečném tažení na východě. Z „nudných“ statistických výčtů vědecké práce se v textu jako memento mori zjevují jednotlivé lidské osudy:

„,Žeňa umřela 28. prosince 1941 v 0.30. Babička umřela 25. ledna 1942 v 15.00. Ljoka umřel 5. března 1942 v 5.00. Strýček Vasja umřel 13. dubna 1942 ve 2.00 po půlnoci. Strýček Ljoša 10. května 1942 v 16.00. Maminka umřela 13. května 1942 v 7.30. Savičevičovi umřeli. Všichni umřeli. Zbyla jen Táňa.´

Táňa Savičevová zemřela v roce 1944.”

Následně došlo i na další způsoby masového vraždění. Nejprve hromadné popravy kulkou, poté oxidem uhličitým a cyklonem B.

Poselstvím není pouze výčet mrtvých, utrpení a hrůz, ale kniha obsahuje také apel, který se nevztahuje pouze k poválečnému norimberskému procesu: „Podlehnout pokušení pokládat jiné lidi za nelidské znamená vykročit vstříc postojům nacistů, nikoliv se od nich vzdalovat. A zjištění, že jiné lidi nelze pochopit, zase znamená vzdát se snahy o porozumění, a tedy vzdát se historie.”