La Dispute jako by nenápadně říkali: At the Drive-Out

Pokaždé, když jsem si pustil La Dispute, měl jsem chuť dát fanouškům mewithoutYou facku a říct: Tohle je další krok. Je to lepší, labilnější, rychlejší, šílenější. Pokud má mentální sešup nějaké fáze, je na čase vzít obinadla, řetězy a pouta a přišpendlit se k vlastním démonům.

La Dispute jsou v klatbě, která je jim výhodou. Duševní nevyrovnanost, zběsilost kytar a maniakální hravost, s jakou je naplněna každá sekunda debutu, je všežravá a po několika minutách sežere i sebe sama. Kolovrátek, který vás nejprve omámí, pak udeří po hlavě a ta vás rozbolí, jako by měla každou chvílí upadnout. Jestli to bylo zamýšleno jako 3D efekt k utrpení, které La Dispute definují, pak se jim to povedlo na výbornou. Co si ale budeme povídat, nedoposlouchat CD ani jednou do konce, to je průser.

Když debut vypadl na světlo boží, napsal jsem: Všechny kytarové party jsou kolem Dreyera obtočeny, živené živelným, šlehají a bičují po stranách a na konci zaútočí v jedné lajně s vokály a mluvenou procházku zakončí neurvalým zmatkem. Všechno se hroutilo dolů a nešlo to zastavit. Další album? Kam chcete jít? Bude to další propad mentálních halucinací skrz nemocniční lůžko a brnkání prstem o jazyk? A bude nás to ještě bavit?

Deska Wildlife je umírněná. Umírněná, pokud vám zrovna dohrál debut. Není to šokující, Dreyer a jeho kumpáni mají rádi volnější tempo, i když to předtím mockrát nepředvedli. Kluci dospívají. Kouzelné formulky se nedají opakovat donekonečna, jak vědí i U2. Bylo načase ubrat, ale zároveň neztratit na výrazu.

Kluci vydali v rozmezí dvou let sérii tří ípíček s názvem Here, Hear. Povedená série dvanácti písniček vypovídá o směřování La Dispute hodně. Především to, že víc než o kytary, techniku a rychlost jim jde o texty, pocit, texty a pocit. Here, Hear je dvanáct živých, swingových jednohubek, plných nečekaných nástupů a melodramatických jazzových breakdownů, s texty Bukowského, Camuse nebo Grahama. (I toho Dreyera.)

Jordan Dreyer, kromě toho, že je psychicky labilní (nebo se tak tváří), je vynikající básník. Wildfire je emoce. Emoce potřená mladistvou revoltou, která se předem vzdává. Oproti debutu je tu víc styčných ploch, kde se kytary třou o sílu, nikoli o sebe navzájem. Bicí zesílily a zhutněly. Dreyer zůstal sám sebou, ovšem jako vypravěč udělal skok kupředu. Je radost sledovat poločas rozpadu v písních jako je King Park nebo Edward Benz nebo 27 Times, protože cítíte, že tady se odehrávají opravdová epická dramata, i když jde jen o „halekání“ jednoho ze sta v jedné z milionu.

Screamo vytěžené na kost. Dreyerovi vyčítají přílišnou nadvládu nad vším ostatním, instrumentace je ve stínu vokálu. Je chyba, když příběhy, které jsou autentické a silné, vytahuje do popředí? Najdou se takoví, co řeknou, že La Dispute moc nápadů nevytáhli, což kompenzují elementy post-rocku, alt folku nebo progresivního rocku, které jsou hojnější než dřív a dodávají kapele vyspělejší nádech.

Průběh alba je excelentní. Úder masivní. Rozpad kompletní. Stará garda emancipovaného a sebevědomého hardcore, vedená kapelami jako At the Drive-In nebo Refused, má novou tvář – rychlejší a ukřičenější, protože doba je ukřičenější a rychlejší. La Dispute jsou lodivodem „nové vlny“ (dopřejte si křiku u Defeater, Pianos Become the Teeth, Touché Amoré) a Wildlife zas albem, které se může stát zásadním. Na experimenty není čas. Teď se jde na kost.