Lidský element v DJingu a Elijah Wood

Za názvem Wooden Wisdom & DJ Fitz se skrývá trojice DJů libujících si ve vinylech. Amerického herce Elijaha Wooda, uznávanou osobnost americké hudební scény Zacha Cowieho, vystupujícího sólo jako Turquoise Wisdom, a Johna Fitzgeralda alias DJ Fitze svedla před několika lety dohromady náhoda. Společné vystupování i nekonečné debaty o muzice si však nemohou vynachválit. Svůj vkus předvedli letos i na Trutnoff Open Air festivalu. Muzika, horrory, vinily...

Slibuji, že filmovou kariéru vypustíme, toho jste si dnes užili dost. Nicméně Elijahu, ty jsi založil vlastní produkční společnost zaměřující se na horory. Nemůžu se nezeptat...
Elijah Wood: Jasně. Jmenuje se SpectrVision a založili jsme ji před čtyřmi lety s dalšími dvěma kamarády. Oba jsou spisovatelé a režiséři, všichni sdílíme lásku k hororům, navíc sám jsem plánoval založení produkční společnosti, abych se mohl podílet na vzniku filmu od základů, podporovat skvělé režiséry. Potkali jsme se skrze jiné věci, byla to možnost, jak dělat horory takové, jaké se nám líbí. Což jsou buď vcelku nedávné evropské věci, nebo americké horory z 60. a 70. let. Chtěli jsme se zaměřit na příběh i charaktery postav. Teď jsme u vývoje několika projektů – minulý rok jsme dokončili první film Cooties, teď produkujeme další snímek A Girl Walks Home Alone at Night (Sama nocí tmou), což je íránský upírsko-westernový biják. Je to úžasné, oba dva filmy se dostaly na Sundance. Máme asi šest různých věcí v běhu, třeba s Panem Cosmatosem, režisérem Beyond the Black Rainbow. Naším cílem je posunutí hranic žánru, toho, co vlastně pro lidi představuje, a vůbec definice hororu jako takového. Je to vzrušující.

Jste vinyloví nadšenci, co vaše hudební sbírky? Máte oblíbené kousky? Co jste si naposledy pořídili?
John Fitzgerald: Nedávno jsem si pořídil osmdesátkovou věc z Kamerunu Esa, je to taková africko-disko věc, která se mi moc líbí. Už jsem se po ní pídil několik let, ale před pár týdny jsem ji našel na netu. Abych řekl pravdu, většinu věcí najdeš jen na netu. Lidi ti budou tvrdit něco jiného, ale nevěř tomu.

Zach Cowie: Jak dlouho už je kupuješ?

Fitzgerald: Sbírám je asi dvacet let. V dětství jsme neměli v Irsku moc velký výběr desek, koukali jsme tak na MTV, poslouchali rádio. První věc jsem si koupil ve třinácti, naprosto mě dostalo The Exile on the Main Street od Rolling Stones. Objevil jsem ji na tržišti v Severním Irsku, kde jsem vyrůstal. Počkat, to vlastně nebylo elpíčko, ale kazeta, LP jsem si koupil později. Ale tahle deska změnila můj život. I když je Mick Jagger blázen, to album je zkrátka impozantní. Dnes mám tak... čtyři pět tisíc desek. Je to vcelku normální číslo, nic přemrštěného.

Cowie: Taky to vidím tak na pět tisíc.

Fitzgerald: Jsou DJové, co mají dvacet tisíc desek...

Cowie: Nechci tady hovořit neuctivě o majitelích dvaceti tisíc, ale na druhou stranu, stojí to nějaký ten dolar a to, na co jsem pyšný, je, že každou desku, co mám, mám z jistého důvodu.

Fitzgerald: Samozřejmě se spousta lidí chlubí desítkami tisíc elpíček, ale ti pak mají všechno, od komplet Talking Heads, parádních kousků, po naprosté nesmysly.

Jak dlouhý máte nákupní seznam?
Wood: Ten se pořád obměňuje a bobtná.

Fitzgerald: Přesně tak. Někdy se probudím a říkám si, že už na to kašlu a nekoupím si nic půl roku. Jenže pak zešílíš a říkáš si, beru tohle, tohleto a tamto. Panebože! Tak od dvacítky do padesátky alb...

Jsou desky, které se vám nedaří vůbec najít?
Wood: No to si piš.

Fitzgerald: Je tu jedna jugoslávská věc. Kytarista Branko Markovič, sháním ho roky. Byl něco jako srbský Morricone, dělal fantastické věci. Třeba loopy už v 70. letech. Máte z toho pocit jako z Morriconeho, ale je to ještě nápaditější. Mám ho v jiných formátech, ale ne vše. Znáte ten pocit, kdy máte něco digitálně, jenže neúplné a rádi byste to měli i na vinylu?

Cowie: Jasně, když ti třeba polovina alba chybí, děsný.

Fitzgerald: Nejhorší je, že mi kamarádi ze Srbska říkají – jasný, v Bělehradě to bylo na každém rohu, ale teď už se to nedá sehnat. A takovou hledanou desku má určitě každý z nás...

Cowie: Elijahu, jsi na řadě.

Wood: Jo, ehm, promiň, jak zněla původní otázka? Co bychom nejraději dostali ze Srbska? Ale vážně. Moje nejposledněji koupená záležitost je pecka. Poslední dobou jsem kupoval hodně věcí, na ty nesehnatelné mám nastavené upozornění na mailu. Zásahem až zlatou žílou bylo několik singlů Can. Can na pětačtyřicítce je dost těžké sehnat, ale nějak se mi podařilo získat všechny od jednoho chlápka. Navíc jsem dostal i zkrácenou verzi jednoho z mých nejoblíbenějších kusů Halleluhwah z desky Tago Mago. Jinak nakupuju on-line, na síti je hned několik skvělých obchodů, kde sháním kupříkladu africké nebo kapverdské desky. Teď jsem objevil skvělou zpěvačku z Kapverd. Kluci, je to šílený... nemůžu si sakra vzpomenout na její jméno.

Fitzgerald: Není to styl funana? Máš ji tady?

Wood: Jo, přehraju ti ji.

Fitzgerald: Kapverdské věci taky hodně lovím.

Wood: Bylo dost těžké ji najít. Počkat, zase jsme se zakecali, jakže byla ta otázka?

Cowie: Jak dlouho sbíráme...

Wood: Jo. Byl jsem odmalička posedlý hudbou, ale desky jsem začal kupovat až jako teenager. Mám okolo pěti šesti tisíc desek. Někdy v šestnácti jsem si desky přestal kupovat, protože jsem hodně cestoval, a v té době mi to nedávalo moc smysl, neměl jsem ani pořádnej mixák. Pak, když mi bylo asi pětadvacet, jsem znovu začal a teď už si v podstatě nekupuju nic jiného. Neustále.

Cowie: Já si kupuju desky asi od osmnácti, ale moje nejnovější obsese jsou vintage hi-five. Změnilo to moje poslechové návyky. Dříve jsem kupoval hodně experimentálních či jazzových věcí, teď ujíždím na Gigim Masim, dělal krásné ambienty, něco jako Brian Eno, ale v 80. a 90. letech. Ale to není muzika na party...