Myshkin – zpívající rebelka s básnickým srdcem

„Kdo bude letos hrát na Habrovce?“ vyzvídám line-up oblíbeného pražského minifestivalu. „Lenka Dusilová, Jablkoň a hlavně Myshkin.“ Myshkin? To mi nic neříká… „Je to americká písničkářka, někde si našla Habrovku a rozhodla se, že přijede a zahraje.“ Doma mi to nedá a házím její jméno do vyhledávače. Nacházím její stránky, na kterých má pár alb k volnému poslechu. Vydávám se do světa, který vytvořila Myshkin, označená časopisem Songlines za jednu z nejlepších písničkářek současnosti.

O tom, co se dělo předtím, než se stala Myshkin, se toho moc nedozvíte. Jen to, že se narodila v Indianě holandským imigrantům, její dětství ovlivnila přísná náboženská výchova, ale i liberální politika, válečné příběhy a hudba. Zpívala odmalička, na kytaru začala hrát v pubertě, stejně jako skládat písničky. Po třech letech na divadelní škole se ale rozhodla všechno opustit a odjet. Touha po volnosti a svobodě zvítězila. Pojmenovala se po hrdinovi Dostojevského románu Idiot, potloukala se, jak se dalo, a procestovala Nové Mexiko, New York, Texas a Tennessee. Rok přebývala ve starém školním autobuse, až s ním dojela do New Orleans. Zaparkovala ho na dvorku a nechala zrezivět. V New Orleans zůstala devět let. Město, které žije jazzem, se jí dostalo pod kůži. Osudovým pro ni bylo setkání s Mikem Westem, dlouhovlasým hipíkem z Austrálie, který hrál na banjo a mandolínu. Vzali se, nahráli čtyři alba a odehráli nespočet koncertů. Zatímco album Blue Gold bylo nasáklé blues, deska Why Do All the Country Girls Leave? ukázala, že Myshkin nejsou cizí žádné hudební styly. Jazz, blues i country, ska-billy, valčík… Celkem patnáct skladeb, každá je jiná, ale typický sametový alt nelze přeslechnout. Zní rozpustile, divoce vášnivě i melancholicky vážně.

V roce 2001 se Mike West a Myshkin rozešli, ona se s tím vyrovnala po svém. Dala dohromady kapelu Ruby Warblers a natočila přelomovou desku Rosebud Bullets (2002). Střely ve tvaru poupat zasáhly snad každého, kdo si album poslechl, dokonce ani hudební časopisy nešetřily superlativy a hovořily o desce roku. Nejde však o sladkobolné písně o nešťastné lásce, ale spíše o příběhy ženy, která je se svou minulostí smířená. S albem Rosebud Bullets skončila pro zpěvačku neworleanská etapa a bylo na čase zkusit štěstí jinde. Myshkin se přestěhovala do Portlandu.

V Portlandu založila spolu s dalšími nezaměstnanými uměleckou komunitu a hlavně se tu potkala s multiinstrumentalistkou a producentkou Sailor Banks, která nahrávala pod jménem Sugar Shortwave. O dva roky později vzniklo z téhle spolupráce folk-jazzové album Corvidae (2004), inspirované válečnými příběhy žen i politikou. Rozčarování z politické situace je znát i na další desce Sigh Semaphore (2006). Pak se Myshkin rozhodla opět vydat na cestu. Opustila Portland, odešla do hor na jihu Oregonu, kde s přáteli založila permakulturní komunitu, ve které vlastníma rukama pět let stavěli ekologické nahrávací studio. Tady vzniklo i album The Diamond Lust.

A toto album, plné temných revolučních písní, přijede představit i na pražský festival Habrovka, která letos proběhne 7. a 8. června.