Na fesťák s rouškou?

Uvědomila jsem si včera, že bych potřebovala navíc pár roušek, a tak jsem se vydala do dílny Brno Šije, kde jsem před dvěma lety absolvovala kurz pro začátečníky. Šla jsem na jistotu, tady mi poradí jak střih, tak mi půjčí stroj, navíc všechny začátečnické chyby se promíjí.

Když jsem vešla do bytu-dílny, dýchla na mě zvláštní atmosféra lidí s rouškama u šicích strojů, kteří vypadali, jako by si tu odpykávali nějaký trest. Vzápětí mi ale došlo, že to bude skvělá sociální terapie. Tady si mezi nitkama a kusy látky, které sem lidi přináší a posílají, náramně vyvětrám hlavu. A co víc: tepe to tu nějakým cool rapem!

Pustila jsem se do šití. Vzápětí se rozjela debata o dalším playlistu. Dáma s pruhovanou rouškou si vyžádala soundtrack Boogie Night. Tahle dost divná hudba se skvěle hodila, vytrhávala člověka z monotónního, ale nijak nepříjemného cvakání strojů. Co tam dáme dál? The Kills? Né, Fever Ray!

Obojí podle mého gusta, rochním si u obšívání čtverců na overlocku. Lidi si tu říkají malá Bangladéš, protože výroba funguje jako manufaktura. Každý dělá nějakou část, jeden stříhá čtverce, další je obšívá, třetí je žehlí do harmoniky, další dva dělají pásky a finále, tedy sešití kusů dohromady obstarává u nejvytuněnějšího továrního stroje místní šicí mástr Šárka. Takže pouštím do uší dobrovolníků starší pecku od Joan Baezové.

„Hele, já jsem ochotná jít na festival už asi i s rouškou, jen aby to prostě bylo!“ říká Eliška při opravování zaseklé niti v overlocku.

„Když se můžou na fesťácích nabíjet mobily, mohly by se tam i vyvařovat roušky!“ přidává se holka u žehličky.

Zobrazit
6 fotografií

„Jako já chci jen na Brutal letos!“ řekne přesvědčeně Eliška a já si představuju, jak šijeme černé roušky metalistům.

„Jen ty líbačky nebudou, co bývaly…,“ ozve se borec v rohu, co bez jakékoliv pauzy jede pásky hlava nehlava.

„A k tomu tam uděláme workshop: Vyrob si svou roušku!“ směje se Eliška.

„Díra na trhu! To dáme!“ jásám u stroje a mnu si ruce, že léto bude zase s živou hudbou, že to přece musí vyjít, protože už s rouškami stejně srosteme, bude to automatika, jako čištění zubů po ránu.

Kolem šesté se zvedá starší dáma s tím, že dnes končí dřív, protože jde na koncert. No jasně! Zrní hrajou v prázdné Lucerně! Zasmějeme se nad příznačností názvu desky Nebeský klid a já si říkám, že teď je spíš kdekdo doma „hrdinou počítačový hry“, protože tam se dá zatím ještě pohybovat bez roušky.

Takže proč si nepustit i tenhle song.

Místo koncertů teď chodím poslouchat hudbu kolektivně do příjemné brněnské Bangladéše a musím říct, že si člověk odnáší povznášející pocit užitečnosti, příjemné fyzické únavy a hlavně legitimního kontaktu s jinými lidmi.