Do sedmnácti minut dokázali Decultivate vměstnat značné množství změn, které nejsou efektní nebo tzv. na sílu.
Mezi název formace Decultivate a slůvko intenzita by se dalo položit rovnítko. Jejich výrazné EP Milovat mělo osm minut, přesto to na přejetí a důkladné přežvýkání posluchače stačilo. Byť druhá nahrávka, split s izraelskými souputníky Östra Torn, stopáž drobně prodloužila a pootevřela nové směry vedoucí k větší komplikovanosti materiálu, masomlejnek to byl pořád řádný. Nové EP Pohrdat si základní ingredienci uchovává, ale zároveň překvapuje.
Do sedmnácti minut dokázali Decultivate vměstnat značné množství změn, které nejsou efektní nebo tzv. na sílu. EP je naprosto organické, i když jeden moment je z kategorie „what a fuck is goin’ on here?“: v devítiminutovém opusu Lidé na cestě se v jeho druhé polovině vynoří úžasně zbastardizovaná část žánrově naprosto odlišné skladby, totiž One of Us od Joan Osborne. Decultivate se zároveň neomrzel tlak, řízený chaos a špína. Rukopis je znatelný, přibyly nápady a barvy, které výraz posouvají z – působivé a funkční – jednorozměrnosti, do vod avantgardního metalu, kde se může potkat rozbitá melodie klavíru, riffová rubanice i sludgeová bahnitost. A vše je zahaleno do typických nihilistických nálad.
Málo je někdy více než dost. Decultivate jsou z těch kapel, které tohle moc dobře ví – a umí to prodat. Na mysl se dere otázka, kam dál. Už dvakrát se ale ukázalo, že tahle skupina se umí vydat nečekaným směrem.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.