Pohled do kaleidoskopu (Petr Nikl, Ondřej Smeykal)

Petr Nikl a Ondřej Smeykal jsou postavy známé především ze světa výtvarného. Poprvé se profesně setkali v roce 2000 při ikonickém projektu Hnízda her v pražském Rudolfinu. Kdo se letos dostal do Galerie Václava Špály, měl možnost vidět jejich společnou výstavu s názvem Moiré, díla na ní nazývají vizuálními partiturami. Vidět hudbu a slyšet obrazy. Pro oba umělce jako by neexistovalo oddělení světa hudebního od toho vizuálního. Ke společné hudební tvorbě se dostali během pandemie covidu a v prázdné Nerudově ulici nafotili ke dvojalbu sérii zábavných fotografií. Na sobě mají zvláštní, primárně nepadnoucí kabáty, a ještě zvláštnější předměty zdobí nebo zcela zakrývají jejich hlavy. Pracují s humorem jako prostředkem pro to neztratit hlavu v těžkých časech.

Hnací motor pro vznik ojedinělého vesmíru, který se rozprostřel na dva vinyly doplněné bookletem se Smeykalovými obrazy, představovalo ticho prostupující pandemií. Pracují tu se zvukovou syntézou kombinovanou se hrou na předměty, které často nejsou ani hudebními nástroji. V koloběhu zvláštní hudební hmoty se ozývá preparovaný klavír znějící chvílemi jako cimbál, chvílemi jako citera. Všeobjímající neurčitost prostoru občas protne něco konkrétního jako foukací harmonika nebo mluvené slovo v závěru každého z vinylů. Na samém konci Nikl direktivně diktuje báseň Hřbitovní kvítí od Jana Nerudy komusi, kdo vše zapisuje na psacím stroji, který se stává rovněž nástrojem.

Opakováním vzniká efekt, který působí podobně jako mantra nebo rytmus v šamanském rituálu. Je to hudba, která nevytváří drama, ale pohlcuje a vnitřně rezonuje. Dalo by se mluvit o rytmicko-melodickém ostinatu (tj. tvrdohlavý nebo vytrvalý), na které se nabalují další zvuky, ruchy a plochy, což má rituální, hypnotický, až magický účinek.

Hudební prostředí, které lze stěží nazvat písněmi, působí jako zvukomalebná, barevná hra, kde se jeden tah nebo textura opakuje a přetváří. Pohled do kaleidoskopu. Pořád totéž, a přitom nikdy stejně. Ústřední strukturální prvek pak často představuje didgeridoo. V místy mohutném celku dostává prostor i titěrnost: zvuk korálků, mušliček převalovaných v dlani, jemné ťukání do nejrůznějších předmětů.

Hudba zde není linií, ale scénou, nevzniká na časové ose, ale v prostoru, připomíná zvukovou architekturu, která je živá a plastická. Příběhy se na této desce odehrávají pomalu a soustředěně, hudebníci se nesnaží upoutávat každou vteřinou, máme čas se v této krajině rozhlédnout a pozorovat nové přírůstky v zahradě Niklových a Smeykalových nevšedností.