Pořadatelská: Jan Ráčil (Kabinet múz)

Hudebník, designer, markeťák a videomaker Jan Ráčil, který stojí za brněnským klubem Kabinet múz a labelem Kabinet Records, má přehled o tom, co se děje na domácí i zahraniční scéně. V našem pravidelném dotazníku prozrazuje, na jaké koncerty se teď nejvíc těší, které show ho dostaly do kolen, koho z promotérů stojí za to sledovat i kam si v Brně a Praze zajde na jídlo.

Co chystáte další dny a týdny?

Nejzásadnější koncert v Kabinetu múz pro mě budou postpunk/noiserockoví A Place to Bury Strangers, absolutní sonický očistec, posledně u nás měli vyprodáno a přemýšlím, jestli se těším víc na ně, nebo na Kontravoid. Čím dál tím víc mě totiž zajímá dark wave a jiná temná elektronika, snad je to tím, co tu zrovna chystáme. Touhu i strach ve mě vyvolává Author & Punisher, industrial metal na Relapse Records, za kterým stojí skladatel a strojní inženýr Tristan Shone. Ten prostřednictvím nástrojů, který sám konstruuje, zdůrazňuje erotický rozměr hudby v kombinaci s průmyslovou automatizací. Celé to zní trochu jako soundtrack k Doomu, ale mnohem tvrdší a skutečnější. Skvělí budou taky Deaf Club, ostatně jako každá kapela Justina Pearsona, který prostě nestárne. A pozor, na léto jsme ulovili americké punkrockové legendy Good Riddance!

Jaký koncert tě v poslední době nadchnul?

Musím si koncerty s rozmyslem dávkovat, abych nezačal mít dojem, že jsem v práci pořád a z radosti se nestala otrava. Byl jsem nadšený ze City of Caterpillar, které jsme u nás dělali na podzim. Zvuk, setlist, atmosféra, všecko. Zatímco Marek Hadrbolec to tam vůbec nefeeloval a v reportu nám své rozčarování dal pěkně sežrat. Bavili mě hodně Darkest Hour v Praze, kteří zahráli všechny důležitý věci a já se nechal natolik unést, že jsem v první řadě hrozil pěstičkama, je to srdcovka. A třeba z koncertu Big Brave se nemůžu vzpamatovat doteď. Navzdory minimalismu má kapela neuvěřitelnou sílu.

Když se podíváš na koncerty jiných promotérů, koho bys šel podpořit, koho je nutné vidět a slyšet?

Na první dobrou Pushteek, label, za kterým stojí Tomáš Mládek, sice koncerty nedělá často, ale je absolutní srdcař – v květnu chystá v Praze Russian Circles, Pelican a Fotocrime. Líbí se mi taky program, co dělá Bike Jesus, má to blízko k dramaturgii Kabinetu múz a zároveň Praha není Brno, takže si vzájemně nelezeme do zelí. Vážím si klubů, kolektivů a promotérstva, co dělají svoje věci, kterých se drží. A to jsou třeba i Obscure, kteří metal a tvrdou hudbu jedou odjakživa. Undergroundovější metal pak Kreas Production, v Praze teď v dubnu dělají Tones of Decay festival, doporučuju. A kluci a holky, co v Subzero v květnu dělají hardcore/punkový Unreal Tournament.

Jaký máš vztah k sociálním sítím?

Profesně je považuju za skvělý nástroj, koneckonců mě to z části živí, že jo. Zároveň se k nim člověk jako já nemůže moc upínat a musí je brát spíš jen jako kousek skládačky, kterou si postavíš, jakou chceš, byť některé kostky chtě nechtě použít musíš. Jako konzumenta obsahu mě dokážou bavit, dokud se zdroj zábavy nepromění v dopaminové přetížení, což jde hrozně snadno. Je to taková kratochvíle pro jednoho – snažím se být přítomný, když mám trávit čas s někým dalším. Klidně být zticha, ale přítomný.

Kam nejraději chodíš na jídlo?

V Brně Pizzapunk, když má šichtu Sekec, protože dělá nejlepší neapolské těsto široko daleko. Rád zajdu do Vegalité na zaručené hospodské klasiky jako guláš s robátkem, ale volím Fryends, když zrovna nechci sedět ve sklepě. Fandil jsem old fashion zákuskům v Kÿno, kde jsem nebyl od té doby, co se rozhodli je spíš nedělat, ale prý je to pořád bomba, o víkendu se tam vydáme. Jo a v malé pizzérii Panzón na Lidické dělá true ital nápaditou pizzu v římském pouličním stylu, hodně doporučuju. Praha pak jednoznačně Eaternie a s ní up and coming bistro u Sandokana, už jen kvůli Tutyně. A co mi taky přijde super, je sbalit si do batohu na výlet malou plynovou kartuši s vařičem a udělat si jednoduché jídlo na místě s hezkým výhledem se skálama. Ne z nutnosti, ale protože to tak chceš.