Porouchané rádio Devina Townsenda

Kanadský muzikant Devin Townsend svou aktuální desku Empath od začátku prezentoval jako vyjádření životního zlomu. Rozpustil svůj Devin Townsend Project a po dvanácti letech finální produkt zaštítil vlastním jménem, aby na jednom místě spojil všemožné vlivy, které se v jeho tvorbě v různé míře projevovaly.

Townsend to svým posluchačům nikdy neulehčoval. Empath na tom není jinak – předkládaný opus je eklektický, chytře chaotický, nepokrytě hitový a ve stejném momentu výrazně avantgardní, srší nápady i klišé. Nacpat na plochu pětasedmdesáti minut všechno od klasické hudby přes pop, elektroniku či pohádkové vyprávěnky až k metalovým náklepům, to už chce pořádný fištrón a hlavně pevnou ruku v organizaci široce rozmáchlého materiálu.

Townsend tu připomíná naspeedovanou veverku s poruchou soustředění, která skáče od nápadu k nápadu, od stylu ke stylu ve snaze dostát ultimátního cíle – alba, které shrnuje celou jeho dosavadní tvorbu. To je přístup, který může dopadnout, anebo skončit pořádným průšvihem. Jsou místa, kdy už schopnost „neudržet myšlenku“ hraničí s otravností (singlová Genesis, kdy se nápady mění za každou melodickou zákrutou), jinde to působí patřičně, ba neotřele a vtipně. Zlomy a vpády jako z jiného světa (třeba v melodicky čisté Spirits Will Collide nebo mnohovrstevnaté Hear Me, kde se pracuje nejen s juxtapozičním přilepováním jednoho k druhému, ale i s vrstvením stylově protichůdných stop) připomínají porouchané rádio, které má problém s příjmem signálu.

Výsledek je, jakkoliv to při zběžném poslechu může působit podivně, překvapivě soudržný. Přes všechny vzestupy, pády a zvraty se nakonec dobere konce ve vrcholné dvacetiminutovce příznačně nazvané Singularity, v níž se povědomé prvky rozprostřené podél celé cesty objeví znovu a konečně najdou své místo ve vygradovaném epickém finále. V tomto jedinečném bodě se celý Townsendův neuspořádaný vesmír sjednotí a vznikne řád. Projít barvitým dílem je místy útrpné, místy bezvýchodné, ale nakonec smysluplné.