Axl Rose z Guns N’Roses: Poslední průserář

Rock’n’roll je plný příběhů a historek. Někomu můžou připadat poutavé, jinému zas trapné, ale těžko jim upírat jistou velkolepost a tragiku. Guns N’Roses se jich možná podařilo nasbírat míň než největším rockovým veleprůserářům v čele s The Who a Led Zeppelin – ale stali se kapelou, která tuhle tradici zřejmě navždy uzavřela.

Guns N’Roses byli svého času oslavovaní jako spasitelé rocku: špinaví spratci z ulice, kteří v druhé polovině 80. let vyrvali kytarovou muziku z rukou načančaných a zmalovaných vykrádačů Van Halen a vrátili do ní nebezpečí a nepředvídatelnost. Trvalo pouhých několik let, než se sami stali živoucími dinosaury, kteří se nakonec zhroutili pod vlastní vahou – a excesy.

Debut Appetite for Destruction ze sedmaosmdesátého zněl i přes přílišnou délku jako koncentrovaná agrese party mladých grázlů, kteří si pro sebe přišli urvat celý svět – ale když se jim to nepovede, taky se nic nestane. Povedlo. Chvíli to trvalo, ale deska se nakonec prodávala po miliónech, vylezla na špičku Billboardu a z mladých grázlů se stali mladí bohatí grázlové. Nedá se říct, že by jim úspěch stoupl do hlavy a Axl se začal chovat jako magor: divný byl odmalička, teď měl ovšem příležitost být divný grandiózně. Na plnohodnotného následovníka debutu (poslepovanou GN’R Lies nepočítejme) se čekalo čtyři roky a bylo to podle tradičního vinylového počítání čtyřalbum s celkovou délkou přes stopadesát minut. Tolik nové (rockové) muziky najednou v předinternetové éře snad nikdo nevydal. Use Your Illusion I a II, jak se oddělená alba jmenovala, navíc obsadila první dvě místa Billboardu. Megaloman Rose je na nich podepsaný pod skladbami s absurdními stopážemi dosahujícími k deseti minutám – stejně jako pod „písničkou“ nejkratší, kvaziindustriálním bordelem My World s textem jak z nemocné hlavy.

Vztahy v kapele nebyly nikdy idylické a definitivně se rozklížily na následném světovém turné, které trvalo 28 (!) měsíců a nenažraný zpěvák na něm k nelibosti ostatních nechával sestavu bobtnat dechovými sekcemi, doprovodnými zpěvačky a dalšími velikášskými gesty. Stručně řečeno – všichni od Axla odešli a principál zůstal sám, obklopoval se v nepravidelných intervalech prapodivnými kolekcemi spoluhráčů. A tak to trvá dodnes. To, že po sedmnácti letech, spoustě slibech a pobaveném příhlížení hudebního světa dokázal pod hlavičkou GN’R vydat docela slušné album Chinese Democracy, je zázrak.

Guns N’Roses nikdy nebyli kapela, ale kapela plus zpěvák. Bez Axlových vylomenin by nikdy nebyli tak „velcí“, ale taky by nezkolabovali tak rychle. A Axlovy excesy se zdaleka neomezovaly jen na megalomanii. Zatímco zbytek skupiny se realizoval „běžným“ chlastáním, fetováním, vyhazováním televizí z hotelových pokojů a močením v uličkách letadel, zpěvák mířil jinam. Výš. Co se týče obyčejných hádek a konfliktů s kolegy muzikanty, bylo by snazší napsat seznam lidí, se kterými se nepoštěkal. A Axl nemířil jen na muzikanty. Rád se rve s fanoušky, fotografy, ochrankou, někdy i s přítelkyněmi a policií. Rád přichází na pódium pozdě, pokud vůbec, zastavuje koncerty předčasně a mizí. Byl to taky on, kdo na GN’R Lies prosadil song One in a Million, na kterém spílá přistěhovalcům, „negrům“ a „buzíkům“. A byl to on, kdo na album coververzí The Spaghetti Incident? vlepil Look at Your Game, Girl, předělávku písně vražedného psychopata Charlese Mansona.

Jistě, Axl Rose je paranoidní bílý kluk ze Středozápadu, který nikdy úplně nepochopil, kam se dostal. Bordel dělal z jiných důvodů než třeba Keith Moon – ale neméně poctivě. On a hlavně logo Guns N’Roses jsou posledním synonymem Velkého Rockového Průserářství (terminus technicus), které zábavné muzice dodávalo další zábavný kontext. Dnes jsou rockeři hodní kluci, kteří zachraňují Afriku nebo tuleně. O excesy se teď místo rockové stará hiphopová scéna – ale to je jiná story. Buď jsou zbytečně tragické, jako v případě krvavé rivality mezi západním a východním pobřežím. Nebo jsou příliš pitomé, jako když Kanye West na předávání cen MTV sebral na podiu mikrofon zpěvačce Taylor Swift. A nebo spočívají v komiksovém způsobu raperů, jak vystavit na odiv své bohatství. Zatímco rockeři-milionáři se dnes pod tlakem „bílé viny“ rádi stylizují do obyčejných skromných kluků, v hiphopu chtějí všichni z opačných důvodů vypadat jako v balíku.

Pop-music se fatálně změnila během několika týdnů na podzim 1991. 22. listopadu vyšlo Dangerous, album Michaela Jacksona, které předznamenalo konec éry, v níž ještě mohli geniální jedinci a vizionáři snovat své sny v rámci velkých studií. 24. září se objevilo Nevermind od Nirvany. Co se tehdy naivně považovalo za revoluci a začátek nové hudební epochy, bylo naopak jejím koncem: Nevermind prodalo velkým labelům nezávislé hnutí, které pomalu bobtnalo pod pokličkou už víc než dekádu. Grunge je dnes módní epizodkou, poznámkou na okraj. Pouhý týden před tím šly na pult Use Your Illusion, na kterém bombastický (a svým způsobem obdivuhodný) balast nepřekryl primární rockový drajv. Zrovna teď někde v garáži sedí kluk a ždíme z kytary akordy písničky, kterou chce nasrat svoji učitelku na střední.