Crew nezapomíná. Lobo, věčně ožralý (anti)hrdina, který nejde pro ránu daleko, figuroval už na obálce prvního magazínu oblíbeného komiksového vydavatelství.
„... ano, jsem přesně takový jako postavy v mých knihách. Jsem tvrdý chlapík a je o mně známo, že dokážu holýma rukama přepůlit rohlík...“ (Raymond Chandler)
Stylový kabát a klobouk z námezdního lovce soukromý očko prostě dělá a kdo s tím má problém, tak ať zhebne. Oblíbený vesmírný lovec lidí, nesmrtelný Lobo je zpět. V práci dostal vyhazov, a tak hledá trochu jiné živobytí. Rozhodne se soukromničit a zkusit lákavou a poměrně logickou volbu – práci soukromého detektiva. Přes několik byrokratických zádrhelů, spoustě ruplých nervů (a páteří) začíná s případem, který mu přivede do cesty zfetované rastafariánské mimozemšťany, dívčiny (ne)cudných mravů i ukecanou hlavu bez těla.
Crew nezapomíná. Lobo, věčně ožralý (anti)hrdina, který nejde pro ránu daleko, figuroval už na obálce prvního magazínu oblíbeného komiksového vydavatelství. Takřka každý rok se objeví nová kniha nebo alespoň reedice s modrým psychopatem v hlavní roli a čtenáři tak mohou nostalgicky zavzpomínat, jaké bylo a stále i je „kydlení” legrace. Soukromý očko vychází (konečně) ve svém druhém vydání po dlouhých jedenácti letech.
Není to ovšem taková klasa jako vždycky. Pátrání po receptu na „megavýbušninu” je sice plné mrtvol a bizarních postav (které jako by vypadly z Miévillova Nádraží Perdido), ale chybí tah na branku. Grant znovu nabízí slušnou porci přisprostlé zábavy s tím „největším hovadem” ve vesmíru v hlavní roli, bohužel hapruje konzistence – rozšafně akční úvod a malinko odbytý závěr vůbec nesedí k hlavnímu příběhu, kde se hlavní postava stane Philem Marlowem budoucnosti, sarkastickým detektivem s trefnými monology. Dá se to vysvětlit pouze časovým zasazením, protože Soukromý očko v sérii navazuje na Bulíkův případ a Sedm zbytečných. Lobo tedy musel s lovením lidí seknout a vrátit se k němu během pouhé jedné knihy a je škoda, že to tvůrci udělali tak krkolomně. Veselému lovci odměn více sluší povídkový formát, kde se dobereme k pointě dříve, bez hluchých míst.
Soukromý očko by ale neměl ve sbírce chybět (přece jen jde o prostředek série), příběh v sobě skrývá nejedno ponaučení týkající se byrokratické mašinérie a kresba Vala Semeikse plná barvitých částí těl. Navíc končí překvapivým happy endem. Omladina to bude milovat, starší už vědí, že to jde i lépe.
Slova jako autenticita hubnou, když člověk vidí, kolik neautentické práce stojí její udržování. Ještě těžší je se vypořádat se s mizící jistotou, že kdokoliv, kdo se na obrazovkách objeví, je hmatatelná osoba...
Praha, O2 arena. Hubený vousatý muž se šedivými vlasy stojí na židli. V rukou housle, cele se oddává hudbě, kterou hraje, zaklání se, svíjí se, div že se ze svého vratkého piedestalu nezřítí. Vrcholí koncert Nicka Cavea & The Bad Seeds k desce Wild God. Vzpomínky, které mi vytanou na mysli při vyslovení jména Warren Ellis. Jsou pravdivé?
„Nechte svět za plotem!“ láká plechový reklamní banner ke vstupu do zahrady Galerie Villy Pellé nedaleko stanice Hradčanská. Poutač vyzývající ke vstupu do bezpečné galerijní zóny souzní s hlavním tématem výstavy, kterým je už z jejího názvu The Rest Interval zřetelný odpočinek.
Dnes je The Forest poznámkou pod čarami, na kterých tančí Byrneovy ceněné soundtracky i sólovky jako The Catherine Wheel, oscarový Poslední císař, Look Into the Eyeball nebo American Utopia.
Nejde o vyčerpávajícího průvodce ani analytický rozbor každé položky, spíš o intuitivní mapu vlivů, nálad a momentů, které ho inspirují. Guilty pleasure!
Má lidstvo ještě naději? Dokud existují místa jako rakouský Donaufestival, tak ano.