Protokol: Vojtěch Jindra (Bran)

Kapela Bran na nové desce Galette complète, která vyšla v říjnu u Indies Scope, balancuje mezi bretaňskou tradicí a osobní autorskou výpovědí v češtině. O nejoblíbenějších skladbách, record storech i guilty pleasures jsme mluvili s kytaristou Vojtěchem Jindrou.

První píseň, kterou jsi slyšel jako dítě, a stále si ji pamatuješ?

Nevím, která byla první. Obávám se, že to mohlo být něco z tehdy všudypřítomného balastu, jako jsou Bílé Vánoce Karla Gotta apod. To jsem už tehdy nesnášel. Ale táta mi jako klukovi třeba pouštěl jiné bílé album – to od Beatles. A to je klenot.

Jakou desku sis koupil jako první?

Bylo to polistopadové vydání Krylovy desky Bratříčku, zavírej vrátka, takže fakt vinyl. Zmizel pak v propadlišti dějin mých stěhování, ale žena mi ho nedávno někde sehnala a dostal jsem LP k narozeninám.

Album, díky kterému jsi přežil dospívání?

Byly devadesátky a i puberta trochu divoká... Takže třeba kromě Doors jsem tehdy poslouchal desky Nirvany, Pearl Jam, Red Hot Chili Peppers nebo R.E.M. Hodně vůbec hudbu 60. a 70. let – třeba všechny kapely, co hrály na Woodstocku. Z českých Meditaci od Blue Effect nebo Kuře v hodinkách od Flamenga.

Zásadní koncertní zážitek v mládí?

S úsměvem na rtu musím odpovědět, že to byl zřejmě koncert Brontosaurů a Spirituál kvintetu v Lucerně, kam mě vzali naši, když mi bylo asi dvanáct. Možná proto mě to k tomu folku přes množství žánrových zpronevěr táhne pořád nejvíc. Seděli jsme tehdy na balkoně kousek nad pódiem a viděl jsem, jak se muzikanti potí. Ten koncert mě tehdy jako malého kluka uchvátil, bylo to pár let po revoluci, v sále vládla pospolitá atmosféra. V pubertě jsem se pak Nedvědům spíš posmíval, z folku jsem měl radši Kryla nebo Hutku, ale to už jsem znal celý zpěvník Brontosaurů nazpaměť a hrál je u táboráku.

Které album tě donutilo začít tvořit hudbu?

Asi společné album AG Fleku a Hradišťanu, tomu jsem tehdy zcela podlehl. Nějaké pokusy o psaní písniček a fungování v kapelách už byly dřív, ještě na základní škole, ale tahle deska mě svým svobodným a nadžánrovým přístupem k folkloru dovedla až ke společnému muzicírování s Janem Bičovským a Robertem Fischmannem a následně k založení kapely Taliesyn. To už je spíš pro pamětníky. Ale s Robertem hraju dodnes právě v Bran.

Na kterou píseň nikdy nezapomeneš?

Snažím se, aby to nebyla ta, kterou budu večer hrát. Pak jsou samozřejmě i písně, které bych radši zapomněl, ale nejde to. Na píseň, kterou nikdy nezapomenu, si teď nevzpomenu. Fakt.

Guilty pleasure?

Jsem schopen najít zalíbení v poslechu Wabiho Daňka nebo London Grammar a někomu to může přijít jako jednoduchá, líbivá, podbízivá hudba. Neposlouchám ale nic, za co bych se styděl. Nedávno jsme si se synem pouštěli Ladislava Vodičku – Řidič má tvrdý chléb. Byla to legrace. To by možná do této kategorie spadalo.

Nejlepší album z posledního roku?

Z nedávno vydaných českých nahrávek mě nejvíc oslovily:

Mirek Kemel – Mordyjé. Vyzrálé, nápadité, barevné album se skvělými texty. V kapele navíc hrají dva členové Branu.

Marie Puttnerová – Zelená oblaka, růžové stromy. Když covery, tak takhle.

David Stypka – Opatruj. Posmrtná alba jsou vždycky diskutabilní, ale i tohle obsahuje naprosto výjimečné skladby.

Nejoblíbenější record store?

Rekomando v Praze a Indies v Brně.

Top 5 nejzásadnějších alb pro tebe?

To je samozřejmě dost těžká otázka, ale nejvíc mě v raném věku formovaly desky níže – nenajdete mezi nimi někdo své guilty pleasure?

Pink Floyd – Wish You Were Here

Karel Kryl – Maškary

Vlasta Redl, AG Flek & Hradišťan, Jiří Pavlica – s/t

Depeche Mode – Songs of Faith and Devotion

Jethro Tull – Songs from the Wood