Psychedelické rovnice mizí do ztracena

Oba vyrůstali v Melbourne, ale hrát spolu začali až v Berlíně. Hugo Race se stal jedním ze zakládajících členů The Bad Seeds, po boku Nicka Cavea strávil pár let a spolupodílel se na několika určujících albech. Od konce osmdesátých let krouží po světě (momentálně sídlí v sicilské Catánii) se svojí vlastní tvorbou. Ať už s domovskými The True Spirit, projektem Dirtmusic nebo se sólovými ambientními projekty. Podobně jako většina spoluhráčů slavných, ani Hugo Race to nemá lehké. Nespravedlnost – talent je zjevný a navíc prožívá jedno z nejlepších tvůrčích období.

The True Spirit mají nevyslovenou pauzu, Hugo se baví jinak a jinde. Ostatně i poslední pražský koncert už byl jinde než předchozí vystoupení. Psychedelický zvuk internacionálního souboru se definitivně převážil směrem k běžné formě blues a kytarová sóla vládla. Ne špatné, ale ploché, tedy na solitéra Raceova formátu. Právě vyváženost byla jednou z jeho hlavních ctností. Překvapil. Už jen proto, že poslední album s True Spirit 53rd State bylo vynikající, v nejlepších Raceových tradicích. Psychedelické, uvolněné a tajemné. Ale Hugo už hostoval na albu Felt projektu Lilium, společenství okolo Pascala Humberta (16 Horsepower, Woven Hand – okolí D. E. Edwardse nejde ve Full Moonu jen tak uniknout). Pascal v roce 2008 v Praze o desce mluvil, ale vyšla nakonec až začátkem roku 2010, Hugo zpívá polovinu věcí. Krása nesmírná, byť slibovaného turné se asi jen tak nedočkáme.

Další odbočkou bylo druhé album projektu Dirtmusic. Trio zasloužilých ve složení Hugo Race, Chris Eckman (The Walkabouts) a Chris Brokaw (Come, Codeine) vydalo v roce 2007 eponymní debut, hráli jen tak pro radost a vůbec ne špatně. Ale novinka BKO je totální zásah do černého. S doprovodem mladé touaregské kapely Tamikrest (další z těch, co po vzoru Tinariwen vyměnili Kalašnikovy za elektrické kytary) rozehráli divokou bluesrockovou jízdu, Robert Plant měl určitě radost. Malijská poušť živená západní lačností a touhou. Drtivý sound a chutné aranžmá, vlastní skladby doplněné vhodnými covery. Album jako hrom. Pro úplnost ještě zmiňme instrumentálně ambientní sólovku Between Hemispheres, kterou Hugo Race vydal na sklonku roku 2009. Už tehdy bylo na pořadu dne sólové album, které právě na letošním turné představí i u nás. Hugo Race a jeho Fatalists.

Viděl jsem Huga Race několikrát, ale snad nejlepší byl koncert v Jazz Clubu Železná někdy na přelomu tisíciletí. Hrál sám. Na dřeň oholené písničky, téměř nulové experimenty a hodně života. Klidná síla a zřejmá opravdovost. Podobný feeling čiší z alba The Fatalists. Akustické kytary, pod povrchem sice noiseové halasení, ale jinak než v minulosti. Elegantně, snad až evropsky. Ostatně na albu jsou kromě arizonské houslistky Vicky Brown všichni hráči ze Starého kontinentu. Australská špína může chybět, ale všechno hraje dobře do karet. Hugovi písničky sluší, zpívá uvolněně, přirozeně a neztrácí sílu. Živým nástrojům dopomůže tu a tam sampl, ale zvuk krásně dýchá, psychedelické rovnice mizí do ztracena. Možná právě pokora, klid a vyrovnanost dávají albu nečekaně velký přesah.

Mystik se zde prezentuje jako písničkář staré školy. Instrumentace podléhá skladbě, neformuje ji tak jako v minulosti. Jednoduché. Není se za co a proč schovávat, nikdy nebylo. Prosté sloka-refrén-sloka stačí, základní forma, maximální dopad. Hugo Race říká, že to album ani neplánoval. Někdy to přijde samo a někdo to rozhodne za vás. Osud, The Fatalists. I Hugo připisuje velkou část zásluh stejnojmenné doprovodné kapele, byť jde oficiálně o sólové album. Osm vyrovnaných tracků nemá favorita. Caveovsky laděná Serpent Egg, skromná verze tradicionálu In the Pines (znáte jako Where Did You Sleep Last Night od tisíce jiných) nebo decentní hit Too Many Zeroes ladí skvěle dohromady, kromě temných témat je pevně spojuje vyrovnávání se s věčným neúspěchem a harcováním. Žádná lítost nad rozlitým mlékem, jen pokora a víra. Hugo Race už ví a dávno věří. V osud a jeho karty.