ROAR! (Godzilla)

Havárie japonské elektrárny po sobě zanechala velkou spoušť. Tátu (Bryan Cranston) bez manželky a synátora (Aaron Taylor-Johnson) bez mámy. Zničené životy a patnáctileté pátrání po příčinách nehody vedou k tajné základně, v jejímž středu leží jadernou energii ucucávající zámotek…

Gareth Edwards si vybudoval jméno menší nezávislou sci-fi plnou (téměř neviditelných) monster Zakázaná zóna. Když vydělal, producenti od Warnerů mu na hraní zapůjčili to nejznámější z nich. Godzilla naposledy podupala New York a lidské ego v obrovském spektáklu ničitele Rolanda Emmericha, ovšem Edwards (nyní tvrdě makající na spin-offu ke Star Wars) na to šel jinak a uspěl o poznání lépe. Otočil se zpět do historie, oprášil jaderného bubáka (Fukušima pomohla), vsadil na enviromentalismus. Tajil, skrýval a po spielbergovsku hnětl atmosféru s hudebním skladatelem. Dokázal oživit legendu a ještě natočit skvělý katastrofický film.

Francouz Alexander Desplat snímek o monstrech nikdy nekomponoval, teď ho o to budou všichni prosit. Skladatel známý především díky hudbě k politickým thrillerům (Argo) a jemným romancím (Julie & Julia) začal poslední dobou experimentovat se žánry a vyzkoušel si téměř vše, od pohádek (Harry Potter a Relikvie smrti) až po válečné snímky (Památkáři). Vždycky dodal prvotřídní hudbu, tentokrát ale překonal sám sebe.

Pocta klasickým tónům i progresivní tah, který dokázal Godzille vetknout, si zaslouží pozornost všech milovníků filmových orchestrálek. Úderná žesťová kompozice je střídána klidnějšími klavírními pasážemi, tichými smyčci nebo jemnými syntezátory. Desplat k tradičním nástrojům přidává velké japonské bubny taiko nebo bambusové flétny shakuhachi a odkazuje na kořeny nejdelší filmové série v dějinách kinematografie. Kromě hřmotné akce je kladen důraz na napětí, témata často připomínají staré kusy Bernarda Herrmanna, přesto neztrácí nic ze skladatelovy osobitosti. Perkusivní složka je poctou původnímu hudebnímu podkresu Godzilly z roku 1954, který skládal ještě nebožtík Akira Ifukube. Z poslední doby má Desplatova hudba nejblíže ke Giacchinově titulkové skladbě ROAR!, k found footage pokusu Monstrum. I přes lpění na tradicích se mu daří vdechnout skladbám moderní zvuk, tu použije hoboj, jindy zabrnká na martinezovský synth. Desplatova orchestrace je komplikovaná a bezchybně provedená, každý nástroj má co říct a neslouží jako výplň. Vrcholným, byť krátkým úsekem, je ponurý lament odkazující na Ligetiho Requiem for Soprano z 2001: Vesmírná Odyssea, který pochybovačům zmrazil úsměvy už v traileru. Trochu jen zamrzí, že na albu nezazní v plné kráse.

Godzilla zní jako nejlepší soundtrack letošního roku, Desplatovi se podařilo osvěžit tradiční postupy a dokázal, že mu není cizí ani starý filmový žánr kaiju. Uvidíme, jestli vydrží.