Šejkr #172: Je to nebezpečný

Další rok je tady. Rychle a nekontrolovaně. Samospádem. Těšil jsem se na pauzu, která nakonec proběhla asi pěkně, ale zároveň počítal i se zjevně naivní vidinou, že se všechno rozběhne pozvolna a v poklidu. Po pár dnech vím své, asi jako všichni. „Bez kalendáře, bez notifikací a bez neustálýho tlaku být srozumitelnej,“ píše Filip Titlbach na Substacku. Rozumím nejvíc. 2026. Vítejme.

Zběsilý nástup provází i záplava výročí. Deset let od Blackstar mozek nechává překvapivě chladným, určitě i proto, že vlastně nikdy nepřestala svítit. Ani nepřestane. S Mejlovým jubileem přichází úplně jiný hit, chytí mě zvolna, nenápadně, o to hlouběji. Obecně je toho hodně na co vzpomínat, chystají se prý reedice a snad i události. Po letech mi hraje Půlnoc a jsem v tom od prvního tónu, od první rytmické figury, nakonec třikrát za sebou. Ne snad že bych zapomněl, ale nějak mi to prostě najede, do velké míry i kvůli textům Martina Palouše. Některé jsou až kriminálně aktuální. „Sedím v bahně třeštím zraky, plaším ryby a honím raky. Co se stalo proč já taky?“

Je to nebezpečný, Píseň pro Nico, Nikde nikdo a vlastně všechny. Marně pátrám po tom, kdy jsem si tuhle podivuhodnou desku pustil naposledy, nepřichází sebemenší náznak. Hlavsova klasická hypnóza funguje bezezbytku, podobně jako kytara Jiřího Křivky, která dneska v noci řeže do mozku víc než kdy jindy. Nostalgie mě obecně nepopadá, ale mívám svoje chvilky. „Kdo však na dně viděl vraky, tudle moudrost nekoupí.“ Při několikerém otočení LP mi dochází, že to k přelomu roku docela patří, dávno o sobě vím, že při podobných zlomech mívám problém vstřebávat něco nového, ale tak… někdy se člověk vrací rád a opakovaně. Hlavně že je kam.

„V moderním světě poskytují trvale důležité nahrávky vhodný elixír pro téměř dystopickou situaci, kterou právě prožíváme,“ píše oblíbený label Death Is Not the End u příležitosti nedávného vydání desky neméně vhodně nazvané Have You Heard About the World Coming to an End?. Letité gospely nabízí z praskajících drážek koncentrovaný rauš i těžko kutatelnou euforii: vážně to není poprvé, vážně v tom nejsme sami. Mohlo by to být jinak, ale není. Nakonec i ty nové věci postupně přichází, v tomhle případě pozvolna a pomalu, nevadí. Stačí, že přesýpací hodiny rotují ze strany na stranu jinde a jinak. Přání všeho nejlepšího se najednou říká tak nějak složitěji, nebo mám ten pocit jen já? Ale přece se o ně(j) nepřipravíme. 2026. „Už si nevzpomínám, je to…“ Vždyť víte.

První letošní Šejkr dneska tradičně v osm večer na Radiu 1. Spolu s Mejlou, staví se taky Shackleton, Isobutane, Lady Wray, Ursula Sereghy, Veeko, Nina Pixel nebo Joshua Idehen. You Were the Last High, taky.