Sex, rokenrol a revoluce v podání Barb Wire Dolls

Ztemnělej sál, pár světel namířenejch na stage, vzduch je těžkej kouřem a potem, z beden zlověstně duní syrovej rokenrol, kterej vyluzuje nebezpečně vypadající kapela na pódiu, a uprostřed toho všeho se svíjí u mikrofonu vyzývavě oděná blonďatá holka, která chraplavě zpívá o destrukci a revoluci. Scéna z punkovýho koncertu někde v Kalifornii na přelomu 70. a 80. let? Omyl, tohle je výjev, kterej se naskytl tomu, kdo navštívil během posledního roku jeden z koncertů řecký senzace Barb Wire Dolls.

Parta, která se dala dohromady v roce 2010 a jejíž jádro tvoří kytarista Pyn Doll a jeho manželka Isis Queen, se to rozhodla vzít za originální konec. Z rodnýho Řecka se přesunula do USA, kde se přes hraní po squatech a zaplivanejch klubech dostala na pozici zavedený touring kapely, která vhání pěkně čerstvej vzduch do zkostnatělý punkový scény a dost se vymyká zaběhlejm mantinelům. Po nějakým čase se jim podařilo i svým striktně DIY přístupem nastřádat nějaký prachy na nahrávání a vydali se do studia pod zvukařskou taktovkou Steva Albiniho, kterej je producentsky podepsanej například pod posledním albem Nirvany In Utero. I největší hejtr musí uznat, že tohle si zaslouží velkej respekt, zvlášť pro punkovou kapelu, která vzešla z ničeho.

Hudebně by posluchače Barb Wire Dolls nemuselo na první dobrou nic ohromit. Syrovej punkovej základ smíchanej s vlivama kapel jako The Stooges, MC5 nebo The Ramones. Ale primitivní opravdovost a naléhavost, se kterou Barb Wire Dolls přicházej, nenechá v klidu nikoho. Kapela navrací rokenrol tam, kam se ho snažili kdysi vrátit jejich předchůdci. Do sklepů a barů za doprovodu pár akordů a vyřvanýho chrapláku. A texty nezůstávaj pozadu. Slyšíme skoro až mantrický volání po revoluci, což není myšleno nutně politicky, Barb Wire Dolls mluví spíš o touze po změně. Je potřeba rozseknout stojatý vody a přijít konečně s něčím, co všechny probudí z tý diskotéky. Přesto z nich ale nemáte pocit, že to je jenom donekonečna omílaná stá kopírka první punkový vlny. Tohle je čerstvý, syrový a aktuální.

Aby člověk Barb Wire Dolls dostatečně docenil, musí bezpodmínečně vidět jejich živej koncert. Když jsem je viděl v létě 2013 na fesťáku, můj dojem možná umocnil vliv horka a dalších elementů. Isis se polejvala pivem, zpocená lezla po lidech v publiku a v tetelícím se vzduchu se řezala mikrofonem do hlavy a skákala po sekuriťácích. Nicméně atmosféru nebezpečí, kterou Barb Wire Dolls na pódiu vyvolávaj, jsem si pak ještě na koncertech mnohokrát zopakoval. Sexualita a „fuck you“ přístup, kterej tvoří především Isis, je nenapodobitelná. Zkuste si představit něco mezi Jimem Morrisonem v dobách největší dekadence a Iggym Popem kdykoliv a zhmotněte si to v podobě drobný agresivní blondýnky se sex-appealem až na půdu, co pro facku nejde daleko. Nerad bych ale vytvořil dojem, že jejich síla je jenom v hezký holce za mikrofonem. Kombinace, kterou kapela vytváří, je unikátní. Sex a rokenrol po letech znova pospolu v neodlučitelným svazku. Ani ty drogy nejsou potřeba. S Barb Wire Dolls si vystačíte i na minerálce a stejně budete mít po vystoupení pocit, že vás přejel parní válec.