Anja Plaschg aka Soap & Skin, divoženka z Rakous

Bylo, nebylo.

Vidím to jako dnes. Po půl jedenácté večer přicházím do „divadelního“ prostoru, který je ten rok na bratislavském festivale Wilsonic pojmenovaný Arena, aniž bych jen tušil, kdo se za podivným aliasem Mýdlo a kůže skrývá. Na ostatních podiích se zrovna nic interesantního neodehrává, tak se těším, jak jednu ze sedaček v hledišti využiju k příjemnému polehávání. Jenže ouha. Uvnitř je po hurónském potlesku naprosté ticho, za křídlem umístěným v pravé části podia sedí malý a hubený oukropeček s havraními vlasy vyčesanými ve stylu Amy Winehouse, přičemž všechny oči ze zšeřelého, zcela zaplněného auditoria směřují právě za klavír. Na něm je kromě plastové lahve s vodou ještě laptop, pomocí kterého doplňuje mladá Rakušanka svůj zpěv a hru na klavír o echa, elektronické škrábance a beaty. Usedám tedy na parkety, kde už také moc místa nezbývá.

A stačí pár minut, abych byl uhranut. Překvapivě čistý a procítěný přednes, zdánlivě jednoduché, ale po bližším seznámení do posledního slůvka propracované a promyšlené texty, které šeptá, křičí či řve do mikrofonu, zcela uzavřená do světa svých komorních balad – a zároveň tak intimně blízká. Na jednu stranu působí křehce a zranitelně, na druhou překypuje neuvěřitelnou energií, plně soustředěná na černobílou klaviaturu, plachá a nesmělá, sama překvapená neuvěřitelně kladnou odezvou po každé písni. Nemluvě o poslední, po které se nakonec, když potlesk stále neutichá, znovu rozpačitě objevuje na podiu a vyjadřuje svůj dík očividně nepřipraveným přídavkem, dojatá k slzám. Patos? Čirá realita. Píše se červen 2008 a nejstarší vydaná skladba Mr. Gaunt Pt. 1000 (najdete ji na minikompilaci Empfiehlt! labelu Shitkatapult o dva roky dříve) zestárne ještě o notnou řádku měsíců, než se v říjnu 2010 postará o hudební podklad v reklamě nejmenované automobilové společnosti a stane se zcela po právu dosud nejznámější písní Anji Plaschg…

*

Divoženka s posmutnělým úsměvem a hlubokýma očima, ve kterých se utopíte jako myš v tůni zapadané listím. Holka z vesnice, kterou jste tajně milovali a chtěli slíbat zármutek z jejích rtů, ale víc než letmou pusu na tvář vám nikdy nedovolila. Jiná krása, kterou obdivovatelé miss čehokoliv nikdy nepochopí. A hlavně hlas, který vás přitlačí k zemi, rozklepe jak osiku a po doznění zanechá jen rozpraskané slané mapy na tvářích. Koncert Soap&Skin je osobní a niterný prožitek s vaším vlastním já, ke kterému jen tak mimochodem hraje na klavír a zpívá čarokrásná indie víla, vokálně rozkročená mezi Reginou Spektor, My Brightest Diamond a sestrami CocoRosieovými. Trochu té Kočičí síly byste v ní určitě našli, stejně jako chladný závan potemnělého Islandu, který je vzpomínán v každé druhé recenzi na debutovou desku Lovetune for Vacuum. Jestli má ale Soap&Skin někde nejblíže k Björk, je to především na koncertech – osobitým přístupem a nonkonformním, až živočišným zacházením s hlasovým fondem, ke kterému nelze zaujmout jiný než vyhraněný postoj.

V jedné jediné skladbě (Spiracle nebo Fall Foliage) dokáže přejít od melancholického šepotu, sektářského deklamování, zpěvu, drsného křiku a řevu až k hysterickému sípání a beznadějnému chrapotu zlomeného člověka. V subtilním těle Anji Plaschg se skrývá netušená energie, kterou nechává vytrysknout právě na podiu.

Stylově je tvorba Soap&Skin zařaditelná do kolonky modern classical s přesahy k experimentálnímu indie písničkářství, na čemž se nic nezměnilo ani po desátém únoru, kdy „naději rakouského alternativního popu“ vyšlo nové, osmiskladbové minialbum nazvané jednoduše Narrow. (Jen tak mimochodem, předělávka legendární skladby Voyage, Voyage od Desireless by si z fleku zasloužila nominaci na cover roku.) Anja Plaschg vystupuje s ansámblem, ale vlastně žádný nepotřebuje – komorní atmosféra, stejně jako možnost soustředění na to nejpodstatnější zaručují stoprocentní uhranutí, které trvá. To moje už skoro čtyři roky. A tomu říkám důkaz místo slibů.