Scenárista Jerry Frissen, adaptující povídky a náměty Alejandra Jodorowského, narozdíl od mistra chvátá příběhem tam, kde by Jodo zastavil a hrabal se v psychice postav.
Na pokračování Metabarona jsme čekali dlouhé tři roky a vyplatilo se. Navazuje na otevřený konec první knihy, vyprávění o nevysvětlitelném smršťování a konci vesmíru, který si chtěl titulní hrdina původně patřičně užít v objetí kurev z nejlepšího solarcoronského bordelu. Scenárista Jerry Frissen, adaptující povídky a náměty Alejandra Jodorowského, narozdíl od mistra chvátá příběhem tam, kde by Jodo zastavil a hrabal se v motivacích, psychice postav. Děj tak sice svižně odsýpá, zvraty a odhalení ale dostáváme na tácech z mekáče namísto nablýskaných talířů ze špičkové restaurace. Což není nutně špatně, ale člověk si občas posteskne. Navíc do příběhu citelně prosakuje nová inspirace, a tou je Cameronův Avatar.
Bezejmenný v úvodu projde do alternativní reality na planetu Algoma, technikou nepoznamenaného prostředí. Na planetě létajících skal a plnou přírodní harmonie se zamiluje do místní válečnice, která ho (v posteli) přesvědčí, aby bojoval za správnou stranu… Témata o drancování životního prostředí jsou propletena příběhem o lásce, ale nebyl by to Jodorowský, aby vše neopepřil polygamií, zradou a vražděním. V druhém příběhu přihodí incest a známé téma otcovraždy. Přesto si tvůrci přichystali nečekaný zvrat, který Bezejmenného ukazuje ve zcela jiné poloze, než jsme byli dosud zvyklí. Zbabělého.
Kresby se opět chopil Valentin Sécher, který směle kráčí ve stopách spolutvůrce Kasty Metabaronů Juana Giméneze. Sécherova fotorealistická kresba pohltí a cizokrajné planety, obrovské vesmírné bitvy jsou ohromující a dají se hltat hodiny a hodiny po přečtení. Druhý příběh převzal americký výtvarník Pete Woods, který je zdatným učněm Jima Leeho a kreslil spoustu příběhů pro vydavatelství DC. Krásná ostrá kresba ale vedle Sécherovy dokonalosti působí spíše průměrně.
Druhý Metabaron představuje skvělé zakončení rozmáchlého příběhu, které ovšem v závěru narovná všechny hrany a nespálí za sebou všechny mosty, jako by to udělal Jodorowsky. Vše je uspokojivě dokončeno, přesto zůstávají dveře pootevřené pro možná pokračování. Jodorowsky předal Metabarona do správných rukou, i když se Frissen spíše než o podvratnou reflexi současného světa stará o mýtus ave finále bohužel nemá odvahu status quo narušit. Posunout legendu o Metabaronovi na novou úroveň.
Praha, O2 arena. Hubený vousatý muž se šedivými vlasy stojí na židli. V rukou housle, cele se oddává hudbě, kterou hraje, zaklání se, svíjí se, div že se ze svého vratkého piedestalu nezřítí. Vrcholí koncert Nicka Cavea & The Bad Seeds k desce Wild God. Vzpomínky, které mi vytanou na mysli při vyslovení jména Warren Ellis. Jsou pravdivé?
„Nechte svět za plotem!“ láká plechový reklamní banner ke vstupu do zahrady Galerie Villy Pellé nedaleko stanice Hradčanská. Poutač vyzývající ke vstupu do bezpečné galerijní zóny souzní s hlavním tématem výstavy, kterým je už z jejího názvu The Rest Interval zřetelný odpočinek.
Dnes je The Forest poznámkou pod čarami, na kterých tančí Byrneovy ceněné soundtracky i sólovky jako The Catherine Wheel, oscarový Poslední císař, Look Into the Eyeball nebo American Utopia.
Nejde o vyčerpávajícího průvodce ani analytický rozbor každé položky, spíš o intuitivní mapu vlivů, nálad a momentů, které ho inspirují. Guilty pleasure!
Má lidstvo ještě naději? Dokud existují místa jako rakouský Donaufestival, tak ano.
Dělí se o své nejoblíbenější skladby u příležitosti návratu Russian Circles do Prahy. V květnu po boku Pelican.