Steve Albini - znásilňovač

1987-1989. Dva sedmipalce, EP, LP.

Steve Albini thread: Big Black – Rapeman – Shellac. Další vlákno křižuje: Scratch Acid – Rapeman – Jesus Lizard. Je to vzrušující? Není? Když se ptám na touhu, představujete si nákupní vozík v továrně na lidi? Abychom si seřídili hodinky: je za pět minut dvanáct a moje fungují jen pod vodou, čas byl vždycky tekutý a plíce přesýpací hodiny.

A skoro-závěrečná Just Got Paid připomíná jižanský písečný rock, ZZ Top nebo tím směrem. Od téhle myšlenky odvádí skřípavé melodie a noiserockové mezihry, pokud vím, tak motorkář málokdy seskočí ze stroje, aby se polaskal s ještěrkou nebo pouvažoval, jestli už není čas věnovat se konceptu udržitelného rozvoje krajiny. Vítr myje vlasy a easy rider maká, jenže spadne řetěz a motor žužlá naftu naprázdno a vousáč hromuje: chci toho nejlepšího mechanika, chci toho zatracenýho Albína, kterej se mi v tom hrabal posledně, kucká to jak nachlazenej tučňák, krucidíra. Southern noise. Tenhle falešný bonus je v dramaturgii alba, jako když se objeví výhled do krajiny po dlouhé cestě strmým kamením. Krátká pokrývka.

Albini je vystudovaný něco-jako-novinář a psal do různých zinů. Pověst zarputilého učence se kryje se snahou o dřevnatý zvuk (jinan dvoulaločný), když říká: „The future belongs to the analog loyalists. Fuck digital.“ Pevný názor je vždycky elitářství. Součástí EP Budd (1988), které je rozvláčné, primitivní a na jednotlivé nástroje tlačí zběsile a neuroticky, je vyřvávaná opakovačka Superpussy.

Je to sice málo pravděpodobné, ale krátký vál Marmoset (vyšel téhož roku na sedmipalci s Hated Chinee) bliká v nevědomí jako nemocný stroboskop, vidím budoucí ksichty Jourgensona a Biafry, Ministry a Lard, spojovacím prvkem bubeník Rey Washam. A zvuk dusivý jako voda.

To, co se na začátku jeví jako přistoupení na shoegaze víru, brzo ustoupí zvláštní syrovosti, která zvoní, a ne zrovna příjemně. Jako když zaťukáte na otevřenou zlomeninu, i maso kolem bolí. Ano, jsou tady klidná zákoutí (množné číslo je chyták) jako Kim Gordon´s Panties s roztomilou sonicyouth kresbou a ublíženým zpěvem, falešný konec se jim vysmívá. Jestli jste si začali říkat, že tlak se stupňuje a začíná být neakceptovatelný, hvízdání kytary je schválně schválné a řev přesahuje všechny lidské meze, jste na stopě, songy jsou zlé.

BIG a BLACK měli symbolizovat dětský-lidský strach, Rapeman už byl nominálně výbojný a odkazuje k oblíbené japonské manga formě „rape stories“, která se vyžívá v detailním znásilňování žen. A klidně můžeme vést debatu, jak symbolicky to Albini myslí a jak tím vyjadřuje odpor k násilí obecně. Pravda je, že přiznává svou fascinaci japonskými komiksy a že není příliš oblíbený ve feministické komunitě. („Je to zkurvenej idiot.“ )

Kdo začne kreslit úsečku mezi Rapemanem a Grindermanem? Nebo ten první je špína a druhého budeme adorovat coby vrcholně šviháckého umělce a intelektuálského šukatéra? Stačí nám pravítko, nebo odměrný válec na krev?