Studené války a další nepokoje

Moje studená válka je literární prvotinou (a hned bestsellerem) slovenského spisovatele Reného Bendy. Děj se odehrává ve dvou časových rovinách – v bratislavských kulisách Československa osmdesátých let a v New Yorku v průběhu atentátu na Světové obchodní centrum, rok 2001.

Hlavní postavou knihy je sedmnáctiletý Tomáš „Tomi“ Necker, jehož snem je dostat se do Ameriky a tam svobodně žít. Prozrazení identity při varování členů Jazzové sekce před zátahem StB ho donutí k dramatickému útěku do Rakouska. Tam však zjišťuje, že život na svobodě není tak jednoduchý, jak si představoval, přesto nakonec zakotví v Americe. Téměř po dvaceti letech strávených v New Yorku je svědkem teroristického útoku na Twin Towers a strach z dětství se znovu probouzí. Tentokráte to není strach o sebe sama, ale obavy o život svých dětí. Před možnou hrozbou opět utíká zpět do Evropy, do svobodné Prahy, kde ho čeká konfrontace s minulostí.

Bendův román nejvíce upomíná na Pelcovo ... a bude hůř, v obou románech je hlavní postavou mladík, který se vyhraňuje vůči autoritám. Pelcův Olin nachází útočiště v prostředí undergroundu, Bendův Tomi se orientuje na kamaráda Majkyho, syna představitele křesťanského disentu. Rebelie vůči systému má v obou případech stejný důsledek – útěk za hranice ČSSR. Popis bratislavského prostředí a život obyvatel města zase připomínají Orwellův román 1984, podobně jako myšlenková schizofrenie obyvatel, kdy „nikdo nemohl nikomu říct, co si myslí, a tak jako tam musel držet hubu.“

Oproti retrospektivním seriálům a filmům uváděným v televizi Benda syrově a bez nostalgie popisuje tehdejší šedivou dobu a život „občanů“, kteří pro svůj klid žijí heslem „nevybočovat z davu“. Až neuvěřitelně živý je obraz totality, kde o školním i pracovním zařazením nerozhodují schopnosti, ale ti, kteří píší posudky a doporučení – „Za komančů stačila i maličkost a všechno se hned vyvíjelo jinak. Stačil nepatrný záznam a všechno se změnilo. Celá realita – jen kvůli nějakému řádku v osobním posudku. Ne vždycky, ale často. Ne hned. Ale pomalu a jistě – nikdy se na to nezapomnělo.“

Za hranicemi ovšem čeká setkání s byrokratickým procesem v utečeneckých táborech, vyplňování víz, žádostí o pobyt a dalších formulářů, což Tomi glosuje: „Vždycky jsem si myslel, že na Západě všechno funguje bez problémů, rychle, snadno a v pohodě.“ Útěk za hranice znamená začátek nového života, i opuštění všeho (rodiny, přátel a známého prostředí) s vědomím toho, že je to zřejmě napořád. Emigrace se stává životní zkouškou. V případě Bendova hrdiny jde hlavně o pocit zrady ze strany vlastního otce, který žije ve Vídni se svou novou rodinou a o syna se nepostará. „Odteď se musím spolehnout sám na sebe. Asi jsem v tu chvíli fakt dospěl nebo co. Jako bych za poslední měsíc prožil deset let a ne čtyři týdny.“

Román zaujme plastickým popisem doby a společnosti druhé poloviny 80. let, niterných pocitů sedmnáctiletého Tomiho, nejistoty spojené s emigrací, uvědomění si ztráty domova se vším, co to obnáší, a odhodlání žít v novém systému. Dramatický příběh s autobiografickými prvky o předčasném dospění mladíka, který dospívá k poznání, že důležité je i odpouštět.