Tak daleko, tak blízko: Kuprospěchu

Lidi ze spolku Kuprospěchu jsou s Full Moonem spojení už hezkých pár let, počínaje vydáním desky skupiny Dokruhu a ne-konče naší oblíbenou letní kratochvílí, festivalem Moody Moon Noize. Vazba je zřejmá už jen z toho, že jsme s pořadatelstkými jednotkami Mood a Heartnoize zakotvili v Chomutově potřetí, a naposledy, což se v historii putovního MMN ještě nestalo. Letošní ročník nás opět provede městem napříč, nadto nás vytáhne i za město, do lesů a do údolí (k čemuž se vázala i vstupní prohlídka se skupinou Severní nástupiště). A pokud bychom toho měli málo nebo náhodou nevěděli, kudy se vydat, tři místní borci nám poskytli pár dalších vodítek. Kuprospěchu všech, tentokrát s Petrem Karáskem, Tomášem Trykarem a Janem Rödlingem.

Co vidíš z okna?

Petr: Borovici, kterou kdysi zasadil můj táta a která už zabírá podstatnou část výhledu. Když se trochu vykloním a přehlédnu mix prvorepublikové a poválečné zástavby, vidím horizont Krušných hor.

Tomáš: Než otevřu oči, slyším vrzat nákladní vlaky, které se pohybují na nedalekém seřadišti. Z okna tím směrem je země nikoho, dříve zarostlá a dnes pokrytá solárními panely. Na horizontu se pak rýsují vrcholky Krušných hor.

Jan: Supermarket Billa, který okupuje hnusnou nedokončenou budovu kulturáku z konce 80. let s parkovištěm. Dále panorama nabízí budovu magistrátu, blok panelových domů, výškovou budovu Armabeton a obchodní dům, vše z pozdní poválečné přestavby centra. Za nimi nesměle vykukují staré městské věže, špičky kostelů a teplárenský komín.

Kam na snídani?

Petr: Už si upřímně nepamatuju, kdy jsem byl v Chomutově na snídani, no určitě někdy před covidem a spíše ještě dříve, před mým rodičovstvím. A i předtím mám snídaně spíše spojené s fenoménem afterparty - vlašák, pivo, indián. Nicméně druhá nebo kolikátá vlna kaváren dorazila už dávno i do Sudet a v centru je několik míst, kde se nějaká ta vejce Benedikt a podobně pořídí, spíše z doslechu: Alalu, Lagarto, Bageterie a další. Jen už nevím, kde ten vlašák…

Tomáš: Když je čas a hledám klid před rušným dnem, skvělá snídaně je v atriu bývalého jezuitského areálu, kde nyní sídlí knihovna. Smyslem kavárny je podporovat lidi se zdravotním handicapem a s duševním onemocněním v posílení jejich samostatnosti a sebedůvěry. Kulisy jsou zdarma.

Jan: Nějaká fancy kavárna, kde dostaneš na chleba semínka, se najde. Dobrý na snídaně je Alalu Café, holky chodí do Cafe Kolečko na náměstí, kde mají i chleba s avokádem, tento léta poštívaný generační pokrm. Když si potřebuješ promastit žaludek a nechceš se ráno česat, zajdi do kavárny v Globusu, turek, chebíček, věneček a na cestu sekaná do pytlíku.

Oblíbená vycházková trasa?

Petr: Nějaký ten brownfield na okrajích města, ale gentrifikace už je i zde a ten skutečně atmosférický pomalu nahrazují montované haly a překladiště. A jinak samozřejmě do hor, i když i ty už ztrácejí dost ze své někdejší neotesanosti, což je samozřejmě v mnoha ohledech dobře, jen aby se ten rozvoj taky včas zastavil. Pokud mám zvolit přírodu bezprostředně u Chomutova, tak určitě směr Bezručovo údolí (vidíme se na Moody Moon Noize) a Pražská pole. Pro odvážné a pokročilé doporučuji tzv. Animal tour, navštívit v jednom sledu všechny chomutovské a jirkovské (souměstí s Chomutovem) hospody, které mají v názvu zvíře: Krtek, Kanár, Mustang, Šakal, Ježek, U Pavouka, U Mamuta, Bizon, U Hada, U Pratura a jiné.

Tomáš: Chomutov umí překvapit, hlavně ty, kteří očekávají ponuré město severních Čech. Nabízí krásnou přírodu kousek za městem v podobě Bezručova údolí a Krušných hor i architektonické zajímavosti. A samozřejmě i sondu do social life místních pábitelů. Mám rád procházky s tématem poválečné architektury - parkem kolem bývalých Městských lázní, k vile Anděl, ke Kamencovému jezeru a dál směrem k sídlišti a Experimentům, bytovým domům inspirovaným francouzským architektem Le Corbusierem.

Jan: Jdi na Pražská pole, na okraji Chomutova, na půlce cesty do Droužkovic. Je to divočina mezi průmyslovými zónami, vysoká tráva, rybníky, opravdu krásné, za nějakou dobu se tam mají budovat cesty a vyhlídky, takže to nebude ono. Jiný syrový kout je z ulice Spořická, odkud se dá zahnout k seřadišti kolejí oproti hlavnímu nádraží. Je to opuštěný kout přírody mixnutý s bordelem a poloopuštěným industriálem.

Kde na kávu?

Petr: Kávě moc nedám, když pominu Mr. Brown double shot. Ale jinak rozhodně Sisterʼs Sweater, naše kamarádky, které jsou kromě zmíněné kavárny a sekáče také velmi čilé v místním komunitním kulturním provozu.

Tomáš: Tady je to poměrně dost jasné, do Sisterʼs Sweater, místa inspirovaného minikavárnami v Amsterdamu. A kromě sekáče také místa komunitního setkávání a potkávání přátel a lidí, kteří jsou v Chomutově aktivní.

Jan: Sisterʼs Sweater, holky jsou dobrý.

A na večeři?

Petr: U mě trochu jako snídaně. Gastro tu šlo hodně nahoru, ale je to oblast, kde bohužel stále cítím poměrně výrazné rezervy, především v lehčích a vege jídlech, nicméně základní sada tu je v obstojné kvalitě. Když nahlédnu do své objednávkové historie, tak Mattar (Palak) paneer v Taj Mahalu, phočko, resp. celou tu vietnamskou svatou trojici ve Pho Anh a čína v Paláci. Lidi si hodně chválí Castor a Republiku. Já si na večeře venku ještě pár let počkám.

Tomáš: Chomutov nabízí poměrně na výběr, ať už chce člověk chuťově do Indie, Asie, nebo zůstat v Evropě, či Česku. Ve večerních hodinách umí překvapit čajovna Dahab, která nabízí hummus se spoustou zeleniny, kuskus nebo pitu na různé způsoby a tak dál. Anebo JAKO Asia restaurant, špičková kuchyně s krásným nádobím.

Jan: Na večeře skoro vůbec nechodím, jeden nešlápne vedle v restauraci Republika nebo s asií v Jako. Kebaby moc dobrý nejsou. Když vezmu širší okruh, už je tady zas, restaurace hypermarketu Globus, kam chodí asi nejvíce místních. Za nízké ceny velké porce jídla, po kterých nebudeš mít pár hodin hlad. V Jirkově je ukrajinský restobar Stories, dobrá volba.

Na něco ostřejšího?

Petr: Jestli pivnice, tak Domino nebo Čekárna, jedna z posledních výsep takových těch beztřídních hospod, kde se u stolu potká chirurg i popelář. Jestli bychom si jako společnost zase trochu víc nerozuměli, kdybychom si to vyříkali u stolu, a ne na síti. Když kořalku a drinky, tak do Rouge. Maté, matcha a sprosté francouzské agricole rumy. Stín gotické katedrály a přes dvacet let docházky - svatby, pohřby, křtiny, večírky a nespočet nejen našich hudebních i jiných akcí… Tady nejsem objektivní.

Tomáš: V centru k večeru nešlápnete vedle, když navštívíte místní podniky Rouge, Cafe44, Čekárnu nebo Huháč. Ostřejší drinky, obsluha i hosté included. Prověřeno léty.

Jan: Na pivo do Čekárny či Domina, to jsou takový běžný pivnice, kde narazíte na místní a nikdo se neotočí, když vyleješ pivo nebo spadneš na hlavu. Večer do Rouge, kde se dá panákovat dlouho. Případně Café 44. V Huháči se budeš cítit dobře, mají tam i fotbálek. Když vás odevšad vyhodí, funguje nonstop Tržnice v uličce z náměstí s masivním jukeboxem, to je syrové místo, kam bys bez několika promile nešel. Pokud chceš jít na sídliště, nabízejí se kromě mnoha jiných pivnice Beseda na Březenecké či Mustang na Písečné, kam se chodí na levný pivo a jinak tam nic není. Má to bezčasovou atmosféru.

Oblíbený klub, kino, divadlo nebo kulturní podnik obecně?

Petr: Když pominu uvedené, tak v posledních letech se tu ustálila v centru taková pěkná osa indie podniků s různorodým kulturním programem - legendární klub Huháč fungující kontinuálně už asi pětadvacet let, Druhé patro a Café 44. Z kamenných institucí mi často konvenuje program a akce chomutovského muzea a Chomutovské knihovny, jimž se zdárně podařilo vystoupit z takové té zkostnatělosti, jíž někdy trpí oficiální instituce. Stálé divadlo tu nemáme, ale já jsem stejně kinař. Bohužel z šesti chomutovských kin zůstalo jen sezónní letní a zbytek postupně nahradil jeden mulťák. Z těch starých bylo nejslavnější OKO, kde jsem si v rámci klubů v polovině devadesátek formoval vkus, součástí budovy byla jadrná hospoda. Teď nedávno jsem si tam z bouračky interiéru koupil pár sedaček ze sálu… A samozřejmě zcela zbořené kino Evropa (za totáče Kolčugino), které jsme se spolkem mezi lety 2006 a 2009 provozovali. Ale to je jiný, tklivý, a především dlouhý příběh. Takže pokud místní kino, doporučuji hlavně to lounské, ale jezdím rád taky do Kadaně, Žatce nebo Litvínova, všude dojezd cca 20 minut, výhoda „pásové” severočeské aglomerace.

Tomáš: Kousek od náměstí je průchod branou do stínu gotického kostela, pivničky a baru Rouge. V létě teleport do zákoutí dovolené na jihu Evropy s djs a nejútulnější zahrádkou. Za atmosférou legendy undergroundu zase do Huháče, autentického hudebního klubu. A taky do Druhého patra, pop-up prostoru plného koncertů, výstav a dalších kulturních akcí.

Jan: Se opakuju. Druhé patro a Café 44, kde jsou nárazovky, Huháč, kde je často něco. S dětma se dá jít do Chomutovské knihovny a muzea, kde dělají pěkné věci a jen neoprašují vycpaniny. Divadlo není, kino běžné, nevím, dál.

Kam se chodíš zašít?

Petr: Na půdu nebo do sklepa.

Tomáš: Město je plné netušených zákoutí. Už jsem zmínil atrium Chomutovské knihovny a zahrádku Rouge. Krásné jsou kostely sv. Ignáce, loď kostela svaté Kateřiny a překvapí i prohlídka dalších prostor chomutovského muzea.

Jan: Na hajzl.

Ideální dopravní prostředek po nivách chomutovských?

Petr: Pěšky a nejen v Chomutově, pokud to jen trochu jde. Postupem času je pro mě i kolo nějak na obtíž, jak říkal Werner Herzog: „Die Welt offenbart sich denen, die zu Fuß reisen.”

Tomáš: Ideálně pěšky, všechno tady je kousek. Člověk okolí zavnímá nejlépe svým tempem.

Jan: Pěšky, na vzdálenější sídliště trolejbusem.

Kdyby ses měl přestěhovat, kde by to bylo?

Petr: Chomutov má řadu nevýhod, kromě problematické minulosti a někdy i současnosti má více negativ velkého města, aniž by ale skutečně velkým městem byl, a naopak nemá některé výhody města opravdu malého. Na druhou stranu mně osobně tu asi nic výrazně nechybí, s rostoucím věkem je množina věcí, které tu nepořídím, stále menší. A jsem tu prostě doma, jako jeden z mála tu mám předky už před válkou, nedovedu si představit být trvale jinde. Je nicméně nutné občas vystoupit oběma směry, to jedu buď do nějaké metropole, nebo naopak trochu mimo civilizaci, načerpám potřebné a s vděčností se vracím.

Tomáš: Věčné dilema mezi malým městem a velkoměstem už je naštěstí za mnou. Chomutov je místo, kde chci žít a tvořit, kde mám rodinu a přátele. Místo, kam patřím.

Jan: Kdybych musel, tak asi do Brna, kde jsem pár let žil. Jinak se stěhovat nejspíš nebudu, byť mě Chomutov a jeho lidé mnohdy serou, ale jsem jeden z nich. Mám tu děti, příbuzenstvo, děda už tu žil před válkou, mám to tu rád. Střední město, kde najdeš dobrou školu pro děti, nějaký to povyražení, partu na fotbal a pár lidí, kteří nemají v hlavě vzduch, to stačí. Blízko do hor, blízko do Německa, blízko do Prahy, když potřebuješ.

více o festivalu zde