Tak daleko, tak blízko: Sara Zozaya

Mezi temným ambientem, bedroom popem a tichou nostalgií najdete svět hudebnice Sary Zozaya. Její aktuální EP attä je intimním útočištěm, minimalistickým a proměnlivým prostorem, kde zahlédneme drobná loučení a pocítíme křehkou zvědavost z neznáma. Umělkyně narozená v San Sebastián (baskicky Donostia) patří k výrazným talentům tamní scény a spolupracovala mimo jiné s vydavatelstvím Aloud Music. V rozhovoru mluví o hoře Txindoki, kině jako posledním útočišti i o zakořenění v krajině, odkud vychází její hudba. Nejen slovenskému publiku se představí na festivalu Sharpe koncem dubna.

Co vidíš z okna?

Staveniště pro vysokorychlostní vlak, který možná nikdy nepřijede. A stromy, které se snaží tancovat kolem betonu.

Kam na snídani?

Na jedné z pláží v mém městě Donostia je jeskyně. Ráda tam sedávám s knihou a nechávám příliv rozhodnout, kdy mám odejít.

Oblíbená vycházková trasa?

Svou oblíbenou trasu chodím jen zřídka. Je to Txindoki, hora nedaleko vesnice, kde se narodila moje máma. Stezka začíná mírně, téměř něžně, ale závěrečné stoupání je prudké a náročné, jako přibližování se k něčemu nevyřčenému.

Kde na kávu?

Káva je můj způsob, jak měřit čas při práci. Připravuju nové album na příští rok a jeho kvalita závisí na tom, kolik kávy vypiju.

A na večeři?

Cokoli, pokud vaří někdo, koho miluju. Znovu se stávám dítětem. Je to příjemné a zranitelné.

Na něco ostřejšího?

Domácí kombucha je sen. Ráda „pěstuju“ jedlé organismy, jako je seitan nebo kefír.

Oblíbený klub, kino, divadlo nebo kulturní podnik obecně?

Kino. Chodím téměř každý týden. Mám pocit, že tahle místa drží poslední dech něčeho, co kdysi žilo. Sezení ve tmě je něco, co bychom měli chránit.

Kam se chodíš zašít?

Do pyžama. Svůj úkryt si můžeš vzít s sebou, někdy si toho nikdo ani nevšimne.

Kdyby ses měla přestěhovat, kde by to bylo?

Čím víc cestuju, tím víc se cítím zakořeněná v Baskicku. Island mě kdysi přitahoval, duchovně mi připadá zvláštně blízký. Ale tady je počasí mírnější.

Ideální dopravní prostředek?

Vybrala jsem si hudební nástroj, který se špatně přenáší, takže mi roky musel někdo pomáhat s akordeonem. Možná z únavy jsem si, jakmile to šlo, koupila malou motorku. O dvanáct let později ji stále používám.