Temné proudy v krajinách nevyřčeného – Lis er stille

Lis er stille vedení klavíristou a zpěvákem Martinem Byrialsenem vznikli v roce 2004 v dánském Arhusu. Sami často označují svou tvorbu slovy „progresivní“ či „epická“, což by mylně svádělo k dojmu, že jsou dalšími epigony výpravného prog rocku, kteří báječnými instrumentálními výkony naplňují předepsané a stokrát slyšené struktury (viz Dream Theater). Nic ale není pravdě vzdálenější. Těžko se v rámci mladých evropských kapel hledá skupina, která by si dokázala vytvořit tak osobitý zvuk a styl kompozic, který se vzpírá očekáváním a peru recenzenta.

Lis er stille vyrostli ze skandinávského post-rocku, jímž je ovlivněno hlavně první album The Construction of the Amptrain (2006). Už to kromě klasické postrockové snovosti obsahovalo tak výraznou melodiku, že jej vrchní editor Rolling Stone David Fricke vybral za album měsíce a kromě islandských Sigur Rós přirovnal i k raným Pink Floyd.

Postrocková vesta ale začala být Dánům těsná. Vymanili se z ní na desce The Collibro (2010). To je přelomové jednak z hlediska kompozic – Lis er stille na něm přelétají od postrockové zasněnosti k výpravnosti progresivního rocku, od avantgardního písničkářství k neuchopitelnosti moderní klasiky –, ale také z hlediska textů. The Collibro je podle Byrialsena hudebním zpracováním fiktivního filmu. Je konceptuálním albem, ale na rozdíl od řady ikonických progresivních alb není žádným doslovným popisem životní cesty nadaného/postiženého/se společností zápasícího jedince apod., spíše tokem surrealistických textů. Ty stejně jako kompozice často rezignují na repetici ústředních motivů a zanechávají posluchače v krajině nevyřčeného, kde skutečné příběhy proudí pod povrchem těch vyprávěných.

I na poslední desce Nous (2011) se texty dotýkají témat jako ztráta přirozenosti, sociální kontrola a místo polopatických sdělení mají podobu nových mytologií a kázaní z opuštěných průmyslových hal. V intenzitě hudebního projevu, temnotě a expresivitě zpěvu šli Lis er stille ještě o krok dál než na The Collibro. Pro řadu posluchačů možná až na hranu snesitelnosti.

Čerstvě zveřejněný „singl“ Lyncher’s Aim, který je součástí v srpnu vydávaného minialba, vypadá jako završení cesty. Pětiminutová skladba zachovává kompoziční hutnost Nous, ale zvukem a až kosmickou náladou je uvolněnější. Asbjørn Helboe svou basu nevídaně škrtí a v emotivním vrcholu skladby přidává osvědčený zvuk elektrické „flétny“ EWI (electric wind instrument).

Lis er stille rozhodně nehrají hudbu, kterou byste chtěli mít jako kulisu při práci. Svou intenzitou dělí fanoušky žánrů, kterých se hudebně dotýkají, na nadšené a znechucené. I proto jsou ale jednou z nejzajímavějších klubových kapel současné Skandinávie. Pověstná jsou hlavně jejich strhující živá vystoupení, což potvrzují i nadšené ohlasy odvážlivců, kteří na poslední pražský koncert dorazili přesto, že nahrávku Nous přijali s výhradami. Kapela přijíždí do Prahy už potřetí a už na prvním koncertě v roce 2011 rozpoutala na podiu Chapeau Rouge takové peklo, že autor tohoto profilu dokončil týden s límcem na podporu krční páteře. Což, jak může pohledná slovenská lékařka vinohradské nemocnice potvrdit, není nadsázka.

Kromě skladeb z minialba, které vydávají u významného skandinávského labelu VME, přivezou Lis er stille do Prahy nové vydání alba Nous na rudém vinylu.