The Smile se nejmenují po ničem, co by mělo pozitivní konotace. Naopak. Skupina je statementem vůči manipulativním, neupřímným úsměvům kolem nás.
Když před třemi lety Thom Yorke společně s dlouholetým spoluhráčem z Radiohead Jonnym Greenwoodem založil novou kapelu, musel osvětlovat její název. The Smile, jimž výborně obstarává bicí experimentální jazzman Tom Skinner, se nejmenují po ničem, co by mělo pozitivní konotace. Naopak. Skupina je statementem vůči manipulativním, neupřímným úsměvům kolem nás.
Hudba The Smile je skutečně určitým spinoffem mateřské skupiny, nese si s sebou nepravidelné bicí, disonance i užití smyčců. Skinner ale dodává jinou energii, duší jazzman odlehčuje bicí soustavu od rovných těžkých ploch. Trojice hudebníků si hned prvním albem A Light for Attracting Attention získala kritiku i fanoušky a v rámci následné tour vzniklo i to nové, The Wall of Eyes. Možná právě díky tomu je o něco koherentnější a texty méně osobní.
Album nahrávané v Oxfordu i londýnském Abbey Road má ohromnou produkční sílu. London Contemporary Orchestra dodává hudbě patřičný vzlet a smyčcová glissanda představují jasný, ale velmi decentní leitmotiv. První nápovědou byl ostatně už song Bending Hectic, kde smyčcová sekce vytváří dramatický bridge. Linky klasických nástrojů Greenwood tvaruje do působivých harmonických oblouků, které opřádají avantgardní harmonie basovky, piána a bicích. Vedle toho figuruje spousta elektroniky, Yorke jako ostřílený producent zapojuje spoustu modulačních ozvláštnění. Přehodnocuje základní hudební kategorie, když například melodický sample přetváří na rytmický prvek v I Quit.
Songy jednoduše nejsou ploché a konvenční. Hloubka prostoru nabývá šikovně užitým echem, které je často nečekané, a proto tak funkční, zároveň Yorkeův nezaměnitelný děravý hlas halí snad ještě víc reverbu. Výsledných pětačtyřicet minut má energické, „matematické“ vrcholy (Read the Room, Under Our Pillows), ale nabízí i éterická a klidná zákoutí (I Quit, Bending Hectic, You Know Me!). Experimentální nátura trio často dovádí ke kompletní změně energie na poli jednoho songu (Bending Hectic, Teleharmonic nebo cinematické Under Our Pillows).
The Smile opět otevírají soudobá bolestná témata – mezilidskou komunikaci v době nových médií, stres z klimatické krize, lidskou lhostejnost a neopodstatněnou nabubřelost. Taky ale volají po významu udržení vlastní integrity a vystoupení ze stereotypu i přes veškerá očekávání. Svým způsobem je z nové desky cítit odevzdaná naděje, Yorke po dlouholetém vylévání environmentálního žalu sám k sobě i fanouškům promlouvá smířlivěji. Ať to dopadne jakkoliv, nějak to dopadnout musí.
Čtyřdílné Masky bohů vycházely v letech 1959 až 1968. Campbell se v nich na mytologii a dějiny lidské civilizace zaměřuje z antropologického a historického hlediska, Freud a Jung ustupují do pozadí.
Fatoumata Diawara ale nezapomíná ani na svou obvyklou výbušnost a energii, na novince umně kombinuje hudební odkaz předků s popem i futuristickými tendencemi. Na místě je trans, dojetí i tanec.
Hudobníčka vyzdvihuje nahrávku Deep Listening (1989) od Pauline Oliveros, skrz ktorú sa naučila spomaliť, spomalene tvoriť, počúvať a byť.
Čas na oddech teď není a poetika se odkládá: sexualita, ženskost, rebelie i otevřenost. Všechno vedle sebe nahuštěné jako eponymní omáčka ve sklenici.
Radostný album, ktorý sa ale veľmi priamo pozerá na temné okolie. Jeho ľahkomyseľné vtípky a hravé melódie sa nestavajú oproti temnote navôkol, ale sedia vedľa a smejú sa aj tak.
Urgent z produkce HBO max v druhé řadě nezjemňuje, neuhýbá a nepodbízí se. Tlačí diváka do kouta, ze kterého není únik, a nutí ho zůstat v prostředí, kde smrt není výjimkou, ale konstantou.