Track týdne: Two Feet - Time Fades Away

Mám několik playlistů, které bych souhrnně nazvala „noční hudba“. Nejstarší z nich svým názvem nejlépe vystihuje účel – jmenuje se Espresso Martini. Pokoušela jsem se tak rádoby vtipně zachytit pocit bezčasí uprostřed noci, kdy je nejlepší východisko jít spát, ale z nějakého důvodu je lákavější tyto pomalé, hlučně tiché a vlastně docela patetické chvíle protahovat. Prodlévat mezi dnem, který skončil, a dnem, který ještě nezačal. Hudba je důležitou součástí atmosféry takových nocí a audio Espresso Martini ji umí vytvořit lépe než to ve skleničce. Nemluvě o tom, že se člověk alespoň nemusí zabývat otázkou, jak to je s kombinací kofeinu a alkoholu.

Two Feet, písničkář z New Yorku, si ke mně našel cestu před dvěma lety, když vydal album A 20 Something Fuck. Od té doby má čestné místo na většině „nočních playlistů “. Při jeho poslechu mi naskakují podobná slova jako při snaze zachytit noční bezčasí. Jeho skladby jsou v nejlepším smyslu slova rozvláčné, nikam nespěchají, rytmus je těžký a výrazný. Zpěv je kolikrát zatlačen do pozadí výraznými motivy elektronické kytary, vytaženými basy a šumy syntezátorů. Zároveň – zejména strukturou skladeb – nezapře vliv jazzu, což dotváří jeho charakteristický zvuk.

Two Feet nepíše zrovna optimistické písničky, naopak jsou plné temnějších emocí od melancholie po vztek. Tematicky nešťastná láska, snad ještě nešťastnější sebeláska, světabol. To vše, a ještě něco navíc zabalené v příjemně poslouchatelném balení. Říká: Pojďme se v tom chvíli hezky plácat spolu. Je to patetické? Přes den by bylo, ale noc má moc měnit perspektivu a zesilovat prožívání emocí. V jeho nejnovější skladbě Time Fades Away je to, jak už název napovídá, nostalgie.

Písnička o zlomeném srdci napsaná v tmavém a deštivém New Yorku na jaře 2020, v době, ve které se k dosavadním trápením ještě přidal pocit izolace a strachu. Covid přinesl útlum sociálního života i kulturního vyžití, zevšedněl všední dny i víkendy. Možná právě proto se Time Fades Away zdá být zastřenější, než jak je tomu u starších skladeb. V této zastřenosti a nostalgii si Two Feet stýská po minulosti, věta „vše pomine“ v sobě ale kromě smutku nese také útěchu – i zlé časy jednou pominou. V současné době to funguje jako útěcha asi lépe, než že „bude líp“.