Uzel na kapesníku Davida Bermana (Silver Jews, Purple Mountains)

Když z rádia slyšíš zprávu o smrti Kurta Cobaina, rozvaluješ se právě na gauči a upíjíš své první dnešní pivo. Tak na tebe, buddy, řekneš nahlas prázdnému pokoji a pár hlty dopiješ do dna. Zapálíš si cigaretu a pomyslíš si In 27 years I’ve drunk fifty thousand beers. S Kurtem jste stejně staří, oba zpíváte a hrajete na kytaru v kapele, nosíte hadry ze sekáče… ještě sis nezvykl, že už tu není. Jeho znal celý svět, ty máš pár kámošů a šváby pod prošoupaným tepichem. A zatímco Kurta u nebeské brány vítají do klubu sedmadvacátníků, sháníš se po tužce a papíru, najdeš a svoji myšlenku o vypitých pivech rozepíšeš v text písně Trains Across the Sea. Večer se v koupelně prohlížíš v zrcadle, jsi pod obraz víc než jindy, a to je co říct. Je ti do breku, vylovíš z kapsy kapesník. Sakra, odkdy tohle vlastně nosíš po kapsách? Když si uvědomíš patetičnost svého počínání, frkneš nudli do umývadla, otočíš kohoutkem a šnuptychl zmuchláš zpátky.

Příchod léta patos nakonec vyžene, povoláš kamarády do studia a na podzim máte první desku Starlite Walker. Vydá vám ji chicagský label Drag City, který je takovým přístřeškem pro podobné podivíny, jako jsi ty. Neprší tam sice, ale občas trochu kape. Nikam jinam ses celý život neschoval, nic většího a jistějšího ti do cesty nepřišlo, ale co, na prachy si stejně nepotrpíš. Takže to jste vy, ty a ti tví kumpáni, Silver Jews, hudba pro zoufalce a losery, které si už stihnul omotat kolem prstu Beck. Viděls ho na MTV. I’m a loser, baby… Podobně jako ty vsadil na podladěné kytary, znuděný projev a špinění rocku folkem a country. Zatímco jemu sázka vyšla i s jackpotem, ty zůstáváš věčným loserem.

Jasně, je ti to jedno, nebudeš se přece nikde promenovat v záři reflektorů nebo v televizi, o to nestojíš, chceš jen psát a nahrávat, mít svůj klid a ano, všichni víme, jak to dopadlo s Kurtem. V průběhu let s tou svojí sebrankou natočíte dalších pět desek. Lidi se ti v Silver Jews střídají jak svatí na orloji a ty jsi celou dobu ten skřehotající kohout, který musí mít poslední slovo. Zpočátku s tebou do toho šlapou Stephen Malkmus a Bob Nastanovich, univerzitní spolužáci a občasní spolubydlící z podnájmu. Jenže ti si na rozdíl od tebe ve své druhé kapele Pavement umí devadesátky užít se vší parádou. Nalej čistého vína, pokrytče, jak se říká tady u nás, neříkej, že jim to trochu nezávidíš. Ne snad těch pět minut slávy, ale to, jak v tom umí chodit, tu radost z předvádění se, ten jejich živý naturel, který ti jaksi sudičky zapomněly dát. Na druhou stranu oba si s tebou zažili svoje. A pak s basou přijde Cassie, na jejím tehdejším příjmení nesejde, protože brzy je paní Bermanovou a je to velká láska. Jasně, ne každý den prožíváš lovestory, to ani od života nečekáš, ale tak nějak najednou víš, vedle koho je tvé místo. Co si budem, chlap potřebuje takový ten přístav, že jo, sirénu, která ho přivábí zpět, když se někde zapomene nebo se vypraví mimo tento svět, za hranice života a smrti, múzu, která ho vyrve Charónovi z přívozu. A pak jdeš s pravdou ven, otevřeš Pandořinu almaru a v ní se šklebí tvůj fotr, kterým je nechvalně známý právník a lobbista, v tvých očích nepřítel číslo jedna, ne nadarmo médii přezdívaný a veřejnosti známý jako Dr. Evil. Celý svůj dospělý život jsi pojal jako boj dobra se zlem, ale dobro je bezzubé a ty najednou pochopíš, že vavříny z toho pro tebe ani tentokrát nekoukaj. Tenhle příběh rozměrů antické tragédie nemůže dobře dopadnout, co říkáš?

Neříkáš nic, deset let mlčíš. Někde bloudíš, kdovíkde, jako Ahasver. Zaměníš mýtus za mýtus, ale ani to ti nepomůže. Vzrostla během těch let tvá denní spotřeba piva? Že pivo je tvůj poslední problém? Jo tak, že nejsem tvá máma, abych se staral, jasně, promiň, ne, nevěděl jsem, že nedávno umřela. A na to ty vychrlíš novou desku, nový projekt Purple Mountains. Vysypeš na nás, že veškeré tvé štěstí odešlo pryč, stejně jako tvá žena odjela s jiným v corvettě, jako kdyby to celé bylo jenom o tom blbým autě. A taky že jsi byl mamánek a že tě dokáže dojmout, když na Manhattanu padá sníh. Přicházíš do let, viď? Ale přitom všem hraješ furt tu samou písničku, už tolik let. A zase zpíváš o smrti, zpíváš o ní tak, jako kdyby to byla jediná kamarádka, která ti ještě na světě zbyla, ale pro nás všechny je to zpráva o tom, že žiješ. Vyhlížíme koncert, protože i k tomu ses uvolil, a pak 7. srpna dva roky zpět ubíjíme pracovní dobu na sociálních sítích nebo trávíme dovolenou někde u moře a postujeme fotky, abychom nakrkli ty v práci, usrkáváme ty naše kávičky a margarity, podle toho kde kdo sedíme, a nevěříme vlastním očím. David Berman, Silver Jews Leader & Indie-Rock Poet, Dies at 52, titulek v The New York Times. To aby se jeden štípnul. Už ten večer, co jsi pořádně zapil Kurta, sis v písni Advice to the Graduate verši „On the last day of your life Don’t forget to die“ udělal uzel na kapesníku. Nebylo to poprvé, cos sáhl do kapsy pro připomenutí. Jen tentokrát ta smyčka nepovolila. Patetický až do konce, Davide. Ale život už je takovej.

Tak na tebe, kamaráde!