Ve skleněné kouli (Glaare)

Zpočátku běžely jeden vedle druhého, aby se nakonec spojily. Mám na mysli styly postpunk a synthpop, které svou cestu ke slávě svorně zahájily v druhém polovině sedmdesátých let. O jejich propojení se postarali New Order, teď podobné ingredience míchají američtí Glaare. Nedávno vydali své druhé album, Your Hellbound Heart.

Aktuální řadovka americké trojice se mírně odchyluje od stylu podařeného debutu To Deaf And Day (2017). Kytarovou melancholii a ukolébávající zasněnost letos nahradila temnota opřená o syntezátory, které by se neztratily na Black Celebration Depeche Mode a jen občas je rozčeří téměř „cureovská“ kytara. Poměry ingrediencí se tu obrací, postpunk je podkladem pro synťákové vrstvy a tepot strojových bicích.

Co Glaare odlišuje od masy kapel, které se k oběma směrům v jakési retro vlně hlásí, je působivý vokál Rachael Pierce, v němž najdeme smutek i dravost, často najednou. Nad hutným, výrazně basovým soundem formace se její hlas v klenutých melodiích – oproti žánrově příznačnějším „rovným“ melodickým linkám –, vznáší a má až omamující účinky. Zasnít se, tak snadno jako s deskou předcházející, ale není tak snadné. Uvnitř Your Hellhound Heart je neustále přítomen osten nervozity a znekopojivosti.

I díky výraznému zapojení elektronických zvuků – jakoby jimi byly dotčeny i kytary – a robotické rytmice působí album chladně, uzavřeně, až odtažitě. Vytváří si svůj vlastní, ponurý svět, jakoby ukrytý ve skleněné kouli. Navzdory spoustě chytlavých a lákavých refrénů se přes tuhle neviditelnou bariéru dostává jen velice obtížně. Your Hellbound Heart tak připomíná výpravu za pokladem, k jehož získání vede cesta plná nebezpečí. Pobízí k opakovanému podstupování, úspěch se ale dostaví jen někdy.