Ve spárech algoritmů aneb z historika futurologem (Homo Deus)

Po bestselleru Sapiens, přehodnocujícím zásadní momenty dějin lidstva z perspektivy 21. století, se populární izraelský historik ve své druhém díle Homo Deus pustil do odvážných predikcí blízké budoucnosti. Opět při tom hojně využívá nejen makrohistorických srovnání, ale i aktuálních poznatků sociálních a přírodních věd. Z vlivného historika se Yuval Noah Harari stal i provokativním futurologem.

Příběh začíná obdobím antropocénu, kdy lidé převzali otěže nad světem a přestali mít strach z bohů a jejich pozemských posluhovačů. Člověk se tak od dob osvícenství a humanistické revoluce považuje za svobodnou bytost vládnoucí přírodním silám. Významný prostor Harari věnuje i našim příbuzným z živočišné říše a domněnce, že jde o pouhé instinktivní „stroje“ či produkty potravinářského průmyslu, bez vlastního prožívání a potřeb, což však není empiricky prokazatelné. A jsou nám zřejmě blíže, než si připouštíme.

Harari zpochybňuje existence individuální duše člověka za pomocí současné neurovědy, která ji nikde nenachází. I kolektivní konstrukty, jako národ, stát, peníze nebo globální monopoly Google či Apple, jsou jen lidmi vytvořené abstrakce, kterým důvěřují, jako kdysi věřili v bohy. Harari trefně glosuje: „Podniky, peníze i národy byly vymyšleny, aby nám sloužily, nikoli proto, abychom pro ně obětovali svůj život.“ Velkou iluzí je „posvátná kráva“ liberální ideologie, totiž svobodná vůle, které nedává z pohledu současné vědy žádný větší smysl. Jsme daleko spíš průsečíkem mnoha nevědomých impulsů než vědomé racionální volby.

Symptomem dnešního světa je neustálá snaha genetického inženýrství po vylepšení člověka a jeho vlastností, které by mu prodloužily život a posunuly ho blíž k nesmrtelnosti a proměnily ho v Homo Deus. „Hledáním blažené nesmrtelnosti se lidé snaží připodobnit bohům. Nejen tím, že touží po božské moci, ale i proto, že k potlačení stáří a utrpení potřebují ovládat vlastní biologické pochody. Pokud by se podařilo vytěsnit smrt a bolest z těla, umožnila by nám taková nadvláda manipulovat s orgány, emocemi a inteligencí. Získali bychom sílu Herkula, smyslnost Afrodity, moudrost Athény či bláznovství Dionýsa.“

Díky analýze velkých dat o nás umělá inteligence už brzy bude vědět víc, než víme o sobě my sami, a to od nákupních návyků, sexuálního života až po volební preference. Půjde o řízenou manipulaci společnosti a možná i zánik samotné demokracie. Tím by se měla završit naše závislost na globální síti, umožňující transformaci lidského života na nadbiologickou úroveň. Lidé delegují svou výsadní úlohu „mystickým“ algoritmům, které ho evolučně nahradí a stanou se hybateli světa. A člověk ztratí svoji domýšlivou důležitost. Jakýmsi technologickým náboženstvím budoucnosti se tak má stát dataismus, založený na víře ve svobodný a nepřerušovaný tok dat, který by měl zajistit pokračování vývoje člověka v posthumánní době. To se v podstatě shoduje s filozofií transhumanismu, o níž se Harari překvapivě vůbec nezmiňuje.

V Homo Deus jde občas o čiré spekulace, avšak co je dnes vědeckou fikcí, se už brzy může stát realitou. Kniha je dobrým impulsem k debatě o možném směřování budoucnosti naší civilizace, která se díky novým technologiím radikálně mění. Jakkoliv ledacos z toho, co bylo ještě v době prvního vydání knihy v roce 2017 aktuální, je dnes nenávratná minulost.