Vstupní prohlídka: Beach Bum

Z garáže na pláže. Tři beach boys a jedna frontwoman z Prýglu, Beach Bum, pokračují v surfrockové jízdě, když zkraje června vydali u Kabinet Records album T-Rex Goes on Holiday. Písničky jsou nasáklé kamarádstvím, trávou i oblíbenými filmy z VHS, jasnými vodítky jsou i další formace jednotlivých členů: Thrashsurf, New Vegas, The Joy of Sect nebo Podebraná Pata. Kde se vzali, co dělají, o čem přemýšlejí? Křest na konci června, Kabinet múz.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

Sid: K hudbě mě přivedl můj táta a jeho rozsáhlá sbírka originálů. Potom samozřejmě kamarádi a znojemská scéna – bez které by naše nová deska nikdy nevznikla. Díky! První kapelu bych ale nikdy nezaložil nebýt Dookie od Green Day, Sex Pistols a Americany od Offspring.

Gombi: Těch vlivů je strašně moc, ale nejraději jsem měl od třinácti metal. Což se super hodí, protože jsem vlastně nikdy v metalové kapele nehrál a od jisté doby moc nad žánry nepřemýšlím. Když skládáme, tak v prvé řadě chceme udělat pěknou písničku, jestli se tam objeví prvky z různých stylů, to už nehraje roli.

Dan: Asi celkově láska k hudbě a životnímu stylu, kterej je s tím úzce spjatej. Poprvé jsem se k muzice, která se mnou setrvává dodnes, dostal díky bráchovým kazetám s mixama kapel à la AIC, Pearl Jam nebo Smashing Pumpkins. Během střední můj hudební rozvoj raketově vylítl. Bylo to i díky tomu, že jsem sdílel stejný zájem s kamarády z předměstí. Hulení travky za Lidlem, Deep v plechu a rozbory hudby byla vždy naše silná stránka.

Monika: Kluci z kapely - s nima jsem začala poslouchat australskou scénu jako Hockey Dad, Violent Soho, Sticky Fingers, Skegss... Moje melancholická duše díky tomu nabyla na veselosti.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

Sid: Dělám a žiju na Brněnské přehradě. Takže po práci pomazlím kočku, počkám na ženu a pak se válíme u vody. Rád čtu Huntera S. Thompsona, H.P. Lovecrafta, sem tam napíšu hororovou povídku. Nikdy žádná nevyšla.

Gombi: Jezdím v kanálech s robotem vybaveným kamerou a hledám závady. Člověk by řekl, že je to práce na hovno, ale je to zábava a žádný stereotyp. Navíc je to práce na čerstvém vzduchu. Mou největší zálibou po hudbě je hraní Warhammeru 40.000, což zbytek kapely popisuje jako „hraní si s Mulisákama“.

Dan: Vystřídal jsem už dost romantických i neromantických profesí, oplatkář, výroba záchodů, sádrokartony. Momentálně se živím v zahraničí jako truhlář a montuju lidem krásný věci, chechtáky jsou potřeba a složenky se úsměvem nezaplatí. Bavím se poslechem teď už spíš míň známé hudby a objevuju perly na dně. Taky rád čtu. Povětšinou romány ze světových válek nebo například věci od Welshe, Kesseyho a podobných lidí. A nesmím opomenout vysedávání po putykách.

Monika: Pracuju jako sociální pracovník v kontaktním centru pro uživatele nealkoholových drog. Nejvíc ráda trávím čas s mýma milovanýma. Taky mám ráda kytky a bylinky, takže sázím, zalívám, okopávám, sbírám, suším. A hodně čtu a ráda vařím.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?

Sid: Tahání krámů.

Gombi: Nejhorší je vozit ožralý spoluhráče po koncertě domů, pořád samé „zastav mi, potřebuju se vychcat“ nebo „tady na benzince si koupíme další víno/pivo“. Jak se školkou. Ale pak si člověk vzpomene, že ho u toho taky krmí brambůrkama a jsou to hned po rodině jeho nejbližší a neuměl by si bez nich a jejich nesmyslů představit život.

Dan: Nejhorší sou ty tahačky, občas nevím, jestli se víc natahám v práci nebo na koncertech: zabalit-vytahat-rozbalit-odehrát-zabalit-odtahat-vybalit a tak pořád dokola.

Monika: Kapela je takovej další vztah a jako v každým vztahu je občas těžký všechno domluvit tak, aby byly všechny strany spokojený. A vlastně i to, že jsme víc stěhováci než muzikanti.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

Sid: Hospoda s vývěsným štítem Radegast. V tu chvíli je moje pozornost ta tam.

Gombi: Jednou jsem nesl babičce ke svátku bonboniéru a cizí borec my ji vykopl z ruky.

Dan: Když jsem moc, anebo málo.

Monika: Když je někdo agresivní a bezohledný. No a taky když je sojakrém a ginger shot ve slevě.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

Sid: Bez lednice, která je narvaná Radkem desítkou. Protože jako ruku na srdce, už přestaňme všichni předstírat, že se dá pít Březňák, Brno nebo Krušky. Chutná to jako když člověk žužle prohulený záclony. Jinak asi nic, koneckonců, kdo si dá po koncertě třeba kuřecí stehno, salát s balzamikovým octem nebo si pustí dokumentární film?

Gombi: Bez veganskýho guláše a humusu s čerstvou zeleninou, to mě vždycky zahřeje na duši. Jo a zelňačka.

Dan: K jídlu Tullamore Dew, k pití Tullamore Dew.

Monika: Rozhodně pivo! Nejlépe Radegast desítka.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

Sid: Jelikož si nenechávám seřizovat kytary, opravovat bedny, trsátka si čoříme navzájem a struny drhnu až do prasknutí, tak asi za Radka desítku.

Gombi: Jednou za půl roku si koupím nějaký vinyl, který mi zrovna padne do oka. Posledně jsem na burze starožitností sehnal desku od Pacifiku, na které je Velrybářská výprava, ten song je nádherná hospodská halekačka, i když to asi autoři původně nezamýšleli. No a méně často pak za struny.

Dan: Nejvíc za bicí, je to drahý a furt se něco sere. Koncerty oblíbených kapel a taky vinyly.

Monika: Za koncerty a následně za merch – spoustu kapelních triček…

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?

Sid: Vynechám tu hroznou válku a covid, ale je to svět bez kytar. Je to svět youtuberů, influencerů a raperů s vytetovanou zmrzlinou a hodinama na ksichtě.

Gombi: Sedm kroků vpřed a šest vzad. Nikdy bych si nemyslel, že budu ve 21. století číst zprávy o tom, jak se zakazují potraty, vedou útočné války proti suverénním zemím a že existují lidé, kteří věří na placatou zemi.

Dan: Žijeme v šílený době plný válek a chudoby a podobných hnusot. Ale jsem rád, že žiju, kde žiju, a mám kolem sebe lidi, kteří to maj stejně. Současný svět mi nejvíc vylepšuje má přítelkyně a dvě čičinky.

Monika: Environmentální žal. Ale jako první mě napadla báseň Františka Gellnera: „Má milá roztomilá, neplakej! Život už není jinakej. Dnes buďme ještě veselí na naší bílé posteli. Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehnem do rakví!“