Vstupní prohlídka: Boost

Plzeňská hardcorová čtveřice Boost vydala před nedávnem opěvované debutové album Tribal Culture u Day After Records, teď už ale chystá nový materiál. Čím se Boost baví a kde berou inspiraci, když nejsou živá hraní? Za všechny nám dali nahlédnout do svého soukromí kytarista Tomáš a zpěvák Michal, kterého můžete znát také z Goulash crew, se kterou pořádal řadu koncertů v Plzni i Praze.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

TOMÁŠ: Těch hudebních stylů, které bych chtěl hrát, je určitě víc. Momentálně hraju hardcore, protože mě baví skládat hudbu od riffů a organicky jsme se spoluhráči k tomuto stylu došli. Žádnou konkrétní inspiraci ani vzor jsem neměl a stále nemám - hraju to, co mě baví. Dovedu si představit, že v budoucnu budu v jiné sestavě hrát něco docela jiného, třeba black metal, doom nebo postpunk. Obecně mám nejraději temnou hudbu.

MICHAL: Nebudu dělat, že žádný žánrově podobný kapely neposlouchám, ale to, co hraju, spíš vyplynulo, než že bych za tím vyloženě šel. Uvnitř jsem poměrně agresivní a nevyrovnanej člověk a hudba mi přijde jako fajn forma ventilace.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

TOMÁŠ: Živím se prodejem gramofonových desek a bavím se jejich pouštěním. Z nehudebních zájmů je to především četba, pití čajů a vín, výlety do hor a lesů. Taky mě baví vaření a pěstuju pokojovky. Jsem spíš gaučový typ než aktivní sportovec, nikdy ale nezabíjím čas sledováním TV. Většinu volna strávím doma nějakou intelektuální činností a večer před spaním udělám deset kliků a přítahů, aby se neřeklo.

MICHAL: Mám rád fotbal a zoologii. Zajímá mě historie a statistika, a to zejména zmíněných oborů. Ale mám rád takovej tenten lokální makro dějepis. Zkouším se věnovat fotografii, je to věc, která mě fascinuje od dětství, asi to dost souvisí se zálibou v historii. Živí mě kultura, což je dar i prokletí, ale neumím si už popravdě moc představit být bez toho. Pracuju v městským divadle. Když můžu, tak se snažím být spíš bez lidí, ale pár oblíbených mám.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?

TOMÁŠ: Hraní v kapele je vždycky kompromis. Pro určité povahy může být těžké se přes to přenést. Já mám sklony k perfekcionalismu a snažím se dělat věci po svém, takže se těžko vyrovnávám s tím, když někdo v kapele cítí hudbu jinak. Taky jsem málokdy s tvorbou zcela spokojený. Jsem spíš kritik než poplácávač po zádech.

MICHAL: Lidskej faktor.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

TOMÁŠ: Je to paradox, ale mám rád ticho. V hluku se nedokážu soustředit ani urovnat myšlenky.

MICHAL: Sociální sítě.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

TOMÁŠ: Nejsem vybíravý a většinou toho před koncertem moc nesmím. Ale na hostinu, kterou nám připravili v Kabinetu, rád zavzpomínám.

MICHAL: Jsem rád, když pořadatel, ať už je to osoba, nějakej kolektiv nebo přímo klub, zajistí alespoň tu backstage s kohoutkem s pitnou vodou. Nemám rád plast, takže mi v dnešní době přijde dost divný tahat balíky pet lahví. Ale samozřejmě chápu, že ne všude je bezpečný vodu z kohoutku pít, a stejně tak chápu, pokud není z finančních důvodů možný zajistit vůbec nic. Většina koncertů, na kterých hrajem, zaplatí účinkujícím sotva cesťák a náklady spojený třeba s pronájmem klubu.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

TOMÁŠ: Nosiče (LP i CD), vstupy na koncerty (když zrovna nějaký jsou), vybavení na kytaru, boxy, zesilovače. Průměrně to budou asi tak tři tisíce za měsíc.

MICHAL: Spoustu času věnuju kapele i mimo koncertování a zkoušení, pořád je co plánovat. Utrácím hlavně za Spotify a za nájem zkušebny. Občas si koupím zbytečnej merch, ale rád cpu peníze zase zpátky do scény.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?

MICHAL: Velká přetvářka, ve který se musíš hledat. Nevim, jakej byl svět přede mnou, a nevim, jakej bude po mě.