Vstupní prohlídka: Eternity Again

Eternity Again je projekt zpěvačky a songwriterky Barbory Cihak, která se po vystoupení s Alexem G vrhá do hlubin vlastního snového vesmíru. Na debutovém albu Prophecy, vydaném koncem srpna, se její tvorba propojuje s instrumentálními krajinami trojice zkušených muzikantů – Erika Petriny (kytara), Vojty Kouřila (basa) a Mikiho Papeže (bicí). Výsledkem je třináctka skladeb na pomezí shoegazeu, indie rocku a dream popu. Pokud máte rádi Slowdive nebo The Ecstasy of Saint Theresa, možná máte nového favorita.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

Bára: Kromě průběžného sebepoznávání taky okolí, kamarádi a rodina, jejich vkus a názory. Hledání hudebního stylu a osobitého zvuku je pro mě kontinuální a nikdy nekončící proces, v rámci něho mě inspirovala řada lidí a událostí v životě.

Erik: Můj táta mě hudebně nejvíc inspiroval. Už odmala si pamatuju, jak mi pouštěl Joy Division, Wire nebo Front 242, například nám jako budík doma hrál Ahead od Wire. Skrz tohle široký spektrum jsem se mohl seberealizovat a poměrně brzo vnímat, co mě baví.

Vojta: Hudební percepci i produkci u mě ovlivnila spousta aspektů. Potřebuju, aby mě hudba neustále škrábala na mozku, překvapovala, obracela naruby… mám rád hudbu, při které člověk zvrací nebo pláče. Plakat můžete u Mahlera nebo shoegazeových mlh, oboje je trochu jiné. Pokud mi taková hudba přijde subjektivně estetická, postpunkově uspokojivá, je to ideální průsečík, tam leží moje inspirace.

Miki: Mám rád spoustu žánrů a stylů. Hraju ve více kapelách, který jsou žánrově různý, takže mně o styl tolik nejde. Hlavně jestli je to něčím zajímavý.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

Bára: Audiovizuálním uměním v různých podobách, například zvukem k filmu, taky kresbou a malbou, restaurováním dřeva a kamene.

Erik: Moje druhá polovina patří malbě a je to věc, kterou dělám mnohem déle než hudbu. Studuju na AVU v ateliéru Kresby pod vedením Alice Nikotinové a Matěje Smetany. Jinak kromě skládání vlastní hudby ji rád nahrávám a pomáhám kapelám/interpretům zprostředkovat jejich vize v našem studiu EchoEcho.

Vojta: Vesměs se můj život točí kolem hudby v různých podobách, učím na několika školách i soukromě. Nepovažuju to tím pádem za koníček, spíš za nějaké životní poslání. Mezi koníčky řadím třeba opalování nebo četbu, kromě hudby jsem studoval češtinu.

Miki: Momentálně se rozhoduju, čím se budu živit, mimo to rád kreslím a začínám zase cvičit.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?

Bára: Hrát sama už nechci, i když to může být finančně výhodnější, protože si tolik lidí nerozděluje honorář, ale o to mi nejde… Hrát s ostatními má úžasnou energii a je to krásný.

Erik: Nejhorší je, když lidi chodí pozdě na zkoušky, často se to děje tolikrát, kolik je členů. Proto mám rád balanc hraní sám a hraní s kapelou, přístupy se krásně doplňují. A to, co je nevýhoda jednoho, je výhoda druhého.

Vojta: Moc často sám nehraju. Dřív jsem byl zvyklý jezdit různě po republice i mimo ni se sólo ambient/noise sety, to byla vždycky ideální příležitost k rozvíjení a zkoumání vlastních sonických preferencí. Na druhou stranu: tomu extatickému stavu vzájemného propojení při hraní s kapelou se nic nevyrovná. Nic hroznýho mě na tom nenapadá, natož nejhoršího.

Miki: Když mám nějakej nápad, ale ostatním se to nelíbí, tak to u srdíčka zabolí.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

Bára: Zvukař, co mi během zvukovky řekne, že nazvučit můj vokál je proti zákonům fyziky. Pozdní příjezdy lidí, co organizují shows. Časový skluz na koncertech, takový, že hraje někdo, kdo už podle programu hrát nemá. Je pro nás důležité, aby všechno běželo, jak má.

Erik: Když mi praskne struna. Poslední dobou se to děje víc a víc.

Vojta: Skoro všechno, nemám moc dobrou pozornost… Ale ne, když děláme na kapelních věcech, většinou se fakt soustředím.

Miki: Když se mi při hraní povolí a pak sjede stolička. Už je taková starší.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

Erik: Můj sen je, aby mi přímo ke kombu jezdil running sushi pás. Zatím si ale vystačím s vodou a ovocem.

Bára: Taky sushi pás ke kombu, ale v reálu je super, když je aspoň něco. Z pití bílé víno.

Miki: Voda je určitě nejdůležitější. Obloženej talíř je ideální a bílé víno bomba.

Vojta: Připojuju se k týmu voda, spousta vody. A víno s vodou.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

Bára: Za kytary kvůli rozdílným laděním napříč albem, pedály, za zkušebnu, vlastně za všechny promo věci, grafiku, klipy…

Erik: Nejvíce peněz za hardware do studia a kytarové krabičky. Často na bazarech nacházím totální bizáry, ale musím se dost krotit.

Vojta: Vinyly a další nosiče, knihy o hudbě, ale hlavně samozřejmě ta aparatura, nástroje, efekty…

Miki: Za hudební software a blány na bubny.

Jak byste charakterizovali současný svět ve třech větách?

Bára: Nevím, jak ve třech větách, ale možná se mi to povede ve třech slovech – komplexní, pozoruhodný, krásný.

Erik: Asi nedokážu odpovědět.

Vojta: Já nevím, to bude asi hrozně smutný… přijde mi, že nejen v kultuře, ale tam obzvlášť, se všechno stalo nějakou pochybnou simulací něčeho, co už se někdy osvědčilo, tak si na to teď lidi bezduše hrajou a někdo z toho tříská peníze.

Miki: Je zvláštní, ale taky má své výhody. I přesto, že sociální sítě moc nemusím, tak třeba k propagaci hudby nebo koncertů jsou super.