Vstupní prohlídka: Jiříkovo vidění

Skupina, která vznikla v polovině 90. let kolem baskytaristy Jiřího Krause, si vybudovala osobitý alternativní zvuk, jenž se vyhýbá konvenčním formám a přináší atmosférickou zkušenost. Jiříkovo vidění spojují temné kytarové plochy s elektronickými zvuky, odkazují na český underground a vystoupí po boku slovenské kapely Ľahká múza v sobotu 14. března v břevnovském Kaštanu. Názory svěží i letité, znalé i smělé, naleznete níže.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

Mejla: Od počátku to byla potřeba vlastní tvorby, což bylo ještě za komunismu, tedy jsem počítal s tím, že nebude lehké se prosadit. Inspirací byla tehdejší česká alternativní scéna, např. Ser un peyjalero, později „elektronický“ Mejla Hlavsa s Honzou Vozárym, ale to je už hodně dávno. V současnosti inspiraci nehledám, po třiceti letech hraní už máme svůj styl a způsob tvorby, což se každému nemusí podařit.

Honza: Většinou to je nějaká momentální konstelace celé kapely - společně někam směřujeme, což se mění v důsledku složení, doby, kdy nové písně vznikají, studia, kde se nahrávají, skupin, které zrovna posloucháme… a od toho se pak odvíjí i to, co jako bubeník nabízím.

Jirka: Minimalismus.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

Mejla: Výstavbou 5G sítě pro mobilní operátory. Na hudbě dnes nebohatnou autoři, ale její prodejci, bohužel.

Honza: Živím se českým jazykem; bavím se rodinou, čtením, malováním, pitím piva a sjížděním stránek s bicími nástroji.

Jirka: Bavím se horskými výstupy a cestováním. Živím se jako technik pro Český rozhlas a Divadlo U Hasičů.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?

Mejla: Nejhorší není nic, vždy je vše, jak má být, nebo už bylo, i když se to mnohdy tak nejeví.

Honza: Opilý zbytek kapely, který musíte jako řidiči s neskutečnými obtížemi dostat do auta a pak třeba i čtyři hodiny trpět jejich řeči, zvuky, chrápání, slintání a puchy.

Jirka: Pařby.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

Mejla: Nevěra, žárlivost, nebo závist, jsem-li toho přítomen.

Honza: Zatím stále ještě ženy, holky, dívky – naštěstí.

Jirka: Cokoliv mě vyruší ze snění.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

Mejla: Bez fanynek. Občas chybí fixa na podpisy.

Honza: Plzeňské pivo, obložené mísy se vším možným.

Jirka: Dobré pivo i nealko. Jídlo i pro vegetariány.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

Mejla: Nekupuji CD ani desky, ale rád „utrácím“ čas za tvorbu nových skladeb.

Honza: Skupuji, a zatím stále se souhlasem a podporou manželky, nejrůznější bicí soupravy a zaplňuji jimi zkušebnu od podlahy ke stropu.

Jirka: Občas si pořídím nějaký starší nástroj nebo aparát k prozkoumání. Občas i nosič, když chci podpořit interpreta. Pravidelně platím paušál za Spotify.

Jak bys charakterizovala současný svět ve třech větách?

Mejla: Lidé svět nebezpečně zrychlují, co do spotřeby, konzumu a nekvalitních vztahů. Zapomíná se na přirozenou jednoduchost a vlastní klid (v sobě). A třetí věta? Nejlepší řešení je právě na cestě!

Honza: Jako svět naprostých bezmezností, kde se další ze ztracených generací plácá, tentokrát ve svém virtuálnu, a média určují, o čem se máme bavit v hospodě u piva.

Jirka: Současnému světu nerozumím. Vnímám ho pouze přes emoce.