Vstupní prohlídka: Julie Bouřilová (Luba, Bulit)

Za jménem Luba se skrývá česká folková písničkářka Julie Bouřilová, pro níž jsou charakteristické akustická kytara a pronikavé texty v češtině, rezonující s každou strunou duše. Vedle toho založila punkovou kapelu Bulit, „band based in Statenice, bus sem kvůli výluce jezdí 2x za hodinu, je to bída ale stojí to za to!“, jak sama uvádí. Dva projekty, dvě nálady, a obě rozhodně stojí za poslech. Luba předskočí Divorce v pražském Crossu 6. května, trio Bulit můžete vidět a slyšet 29. března v Kaštanu.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

Láska k trempu, Hoboes, to, že můj táta vždycky na kytaru hrál. A k vzniku Bulit mě inspirovali Bikini Kill a Amyl and the Sniffers.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

Teď jsem začala studovat v Brně, takže se bavím poznáváním nového města a hledáním si svýho místa v něm...

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?

Když hraju sama, je to mnohem intuitivnější. Tvorba i koncerty. Je snazší se napojit na sebe než na další dva lidi, teda alespoň pro mě. Ale v kapele je krásný to, že se tvoří jiný než jen přátelský vztahy, protože spolu máte projekt, na něčem pracujete.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

Bezpečně mě dokážou rozhodit zvukaři, kteří ke mně přistupujou, jako bych ničemu nerozuměla, protože jsem mladší a žena. Často mi začnou hned tykat a oslovovat mě Julinko, přestože se představím jako Julie. Pak se mi hraje úplně nejhůř, protože je pro mě těžký se jakkoli ohradit. Přijde mi to strašně hloupý a absurdní, navíc v situaci, kdy máme spolupracovat.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

Tyjo, něco takovýho speciálního, co si člověk normálně nekoupí. Třeba meloun? Nebo pomelo?

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

Peníze skoro vůbec za nic, mám velký štěstí na lidi, kterýma se obklopuju a hudbě rozumí. Pedály, co mám, mi vyrobil náš kytarista. První EP jsem si nahrála v pokoji a není tam žádná postprodukce, druhý mi nahráli kamarádi Erik Petrina, Vašek Mayer a Jonáš Mareček, který mají nahrávací studio Echo Echo. Jolanu, na kterou hraju, našla moje sestra u popelnice před domem. Takže mám prostě ohromný štěstí! No a čas zkoušením a hraním koncertů... a taky přejížděním z Brna do Prahy kvůli kapele.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?

Všichni toho prožíváme hodně, zároveň většina z nás skrz obrazovky, takže je to takový odosobněný. Pro mě je těžký se v tom neztratit a najít rovnováhu mezi tím, co vstřebávám a co reálně prožívám. Vím, že se toho ve světě děje hodně a že není snadný ubránit se pocitu, že s tím nic nenaděláme, ale přijde mi dobrý nezapomínat na to, že pomáhat můžeme i ve svém sousedství.