Vstupní prohlídka: Mayon

Crack (kytara) a Radek (baskytara) z opavského tria Social Party se spojili s Petrem a Fakim (kytary) a Porkym (bicí) z postrockových I Killed Many People for Money, původně kvůli vedlejšímu projektu, ze kterého se v létě 2020 stala kapela Mayon. O dva roky nato debutovali EPčkem Kaldera, o léto později se vrátili do studia k Amákovi, aby nahráli album V těle a zemi (MetalGate, 2025). Nedávno se objevili na kompilaci nejlepších domácích stoner/sludge/doomových kapel, sestavené populární žánrovou platformou Weedian.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

Faki: Deprese, samota a cit pro atmosféru bezmoci.

Petr: Prožitky, reálný život.

Crack: Lidi, se kterýma hraju. A taky to, že jsem dlouholetý fanda muziky.

Radek: Nikdy pro mě nebyl moc důležitý styl, jednoduše jsem hledal zajímavou muziku, která mi dodá energii a bude pro mě důležitá. Když nakoukneš do nějaké hudební scény nebo kultury, přirozeně tě láká určitý směr, každý to časem v sobě najde, záleží taky na seskupení nástrojů, členů a tak dále. V případě Mayon jsem měl poměrně jasnou představu o „větší kapele“, o tom, jak vyplnit hudební prostor, jak jen to jde, předcházet prázdným místům a posunout kvalitu. Mohli jsme klidně hrát britpop, pokud by to ze společných zkoušek vycházelo přirozeně a pokud by to naplňovalo zmíněné, ale hraje to směrem k postmetalu a kroužíme kolem podobných stylů, a tak to má být, přesně takhle to cítíme všichni, tím jsem si jistý.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

Faki: Dělám elektriku, hraju si s dítětem a mačkám pedály.

Petr: Pracuju jako zdravotní bratr a bavím se rodinou, hudbou, kdysi bohémským stylem života.

Crack: Jsem učitel, baví mě číst si. Věnuju se ale rodině. A taky si občas zaběhnu anebo zahraju florbal.

Radek: Mám spoustu práce a velkou rodinu, naštěstí u všeho můžu poslouchat i dělat muziku, někdy víc, někdy míň, ale už moc nepřemýšlím nad tím, co musím a co můžu. Doufám, že to tak ještě dlouho vydrží.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?

Faki: Mít čas na kapelu.

Petr: Hraní v kapele je bezva.

Crack: Hraní v kapele je na nic kvůli organizaci. Na druhou stranu tě ty lidi inspirují.

Radek: Každá kapela má určitou chemii, to je něco, čeho sám ve studiu nedosáhneš, i když máš techniku v malíku a děláš dobrou muziku. Lidi často posouvá jiný názor, a to je zajímavé na hraní v kapele.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

Petr: Faleš.

Faki: Mě jen tak nic nerozhází. Hele, modrý auto!

Crack: To neřeknu.

Radek: Kombinace různých hluků, kdy najednou projíždí auta, mluví na tebe tři lidi s rozdílným tématem, ještě má někdo puštěný telefon a ty se to všechno snažíš nějak pochytit.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

Faki: Jsem rád za backstage.

Petr: Potěší, ale není to povinnost. Pohodlný gauč.

Crack: Moc si na jídlo v backstagi nepotrpím, ale třeba čína je fajn. Po koncertě.

Radek: Nepamatuju si moc muzikantů, kteří by nadávali na vegetariánské jídlo například, jen jednoho, ohledně jídla tedy bez „doporučení“. Vždycky to bylo fajn a není to nejdůležitější téma na světě. Pokud by ovšem přišla řeč na alko nebo nealko, tak se jde většinou pro pivo, takže bych spíš doporučil vozit si alkohol tester pro náročné, ranní třepotání. Pro některé vyvolené by naopak nebylo na škodu, kdyby pivo nedošlo vůbec.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

Faki: Experimentální krabičky.

Petr: Aparatura.

Crack: Vinyly a pivo.

Radek: Ideálně nějaký hudební nástroj domů k rodině, kapela má všeho dost. Taky staré gramofonové desky, nic nezaručí lepší hudební prožitek než zub času na starých nahrávkách nebo i nových, ale hlavně z gramofonu.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?

Faki: Dobrá výmluva i život zachrání. I dobré skutky se musejí dělat. Třeba umřu mladý.

Petr: Svět se točí a voda padá, nějak to dopadne.

Crack: Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška?

Radek: Asi bych se o to ve třech větách nepokoušel, a když už, tak mimo online, ale straší mě, že drtivá většina lidí si je schopna přečíst moudrou myšlenku, ale vůbec se nad ní nezamyslí. Moje oblíbená je od Jana Wericha: „Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.“