Vstupní prohlídka: Severní nástupiště

Severní nástupiště, country-folková skupina z Prahy působí bez frontmana; má osm členů s rozličným nástrojovým obsazením od kytary a akordeonu až po valchu, většina z nich rovněž zpívá. Zdánlivě nesourodý ansámbl je odjakživa spjat s touláním po zapomenutých zákoutích hlavního města a jeho periferii pomalu pohlcované přírodou, ale my je rádi zveme jinam, třeba procházkou do Bezručova údolí v rámci Moody Moon Noize, aby zahráli a zazpívali v unikátním prostředí a dobarvili tak nabídku chomutovského festivalu. Těšíme se jako blázni.

Co tě přivedlo na Severní nástupiště, proč zrovna folk, country, táborové ohně?

Tadeáš: Když nepočítám rodinnou hudební výchovu, kde měla folk music svoje místo, začalo to vinylem Pavla Bobka, který jsem si koupil kdysi dávno v Brně. Pak přišel objev bří Ryvolů a toulka podél Botiče zakončená pivem v restauraci Oáza - a pak už to bylo nevyhnutelné, Severní nástupiště muselo vzniknout.

Anežka: Táda mi jednou na festivalu v Boskovicích říkal, že se zakládá nějaká country kapela, a jestli v ní nechci bejt. Myslím, že se mu líbilo, jak zpívám.

Jakub: Předtím jsem folk neposlouchal, v mém okolí se jel spíš hip hop, techno a hardcore a já svou oblibu v Davisovi a Coltranovi spíš tajil jako zoufale neaktuální. Důležité pro můj „vstup” do světa folk-country music asi bylo, že jeden z obyvatel autonomního centra Klinika a můj dobrý přítel Tadeáš měl projekt DJ Na hanbě, který během rozjetých párty pražské alternativní aktivistické mládeže pouštěl interprety jako Pavel Bobek nebo Hoboes. Tadeáš přišel s tím, že je třeba založit folkovou kapelu a jestli tam nechci hrát na basu – znělo to jako dobrej vtip a my tehdy měli na vtipy docela čas. Dneska už ten vtip trvá devět let a z nějakého důvodu se furt scházíme pravidelně na zkoušky, koncerty i nahrávání, i když času na vtipy už není tolik jako dřív.

Emil: Jakub byl na Erasmu, tak jsem hrál místo něj na basu, pak se vrátil a ostatní i já chtěli, abych zůstal v kapele, tak jsem vytáhnul z rohu valchu, kterou mi darovali rodiče ze vtipu.

František: Majka.

Majka: Folk, country a táborový ohně, protože táta, máma a čtyři roky studia skauta s maturitou, Severní nástupiště proto, že jsem se tehdy nachomýtla k toulce podél Botiče.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

František: Smutnýma lidma.

Anežka: Jsem fakin landlord. Ne, ha ha, to naštěstí není všechno, ale musím to přiznat. Hodně učím, mám nějaké hudební/divadelní projekty, ostatní kapely a vedu hlasovotělový kurzy.

Majka: Živím se divadlem, filmem a reklamou, hadrama, nejčastěji oblíkám lidi a nebo taky vymýšlím a stavím světy. Nejnověji oblíkám kaštany.

Jakub: Pracuju jako historik-badatel. Je to hezké, dostávat peníze za to, že si člověk čte a pak o tom píše, jen někdy osamělé, časem chci proto začít učit. Jinak rád trávím volný čas tělesným cvičením a především s lidma, kámošema nebo se svojí holkou, nově ženou.

Emil: Divadlem. Primárně režie, občas hraní. Občas to jde líp, občas hůř.

Tadeáš: Provozuju potulnou komunitní školku, kreslím a navazuju pracovně na studia konceptuálního umění, pohybuju se kolem výtvarné práce se školními dětmi a učím se od nich kreslit, rád jezdím na výlety a hraju fotbal.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

František: Uspěchaná zvukovka.

Anežka: Blbý vibes v kapele. Když jsou na sebe lidi naštvaný a nevyříkaj si to, to mě hodně štve a hodně mě to ovlivňuje.

Majka: Povšechně určitě hluk, ten nejvíc. Pak asi následuje celá škála fyzickejch diskomfortů, ha.

Jakub: Tak asi spěch a když sebe nebo ostatní neslyším anebo když na sebe nejsme napojený během koncertu, ať už kvůli stresu nebo špatnýmu ozvučení.

Emil: Hluk asi nejčastěji. Když se bavíme o koncertech, tak musím říct, že tleskání publika mimo rytmus mě solidně rozhodí nejčastěji.

Tadeáš: Uřvaní lidi, fašos. To platí tak obecně, ale i na koncertech. Tam pak taky technické problémy s ozvučením osmičlenné folkové kapely.

Nejlepší backstage, jakou si umíš představit, včetně jídla a pití?

František: Osm povlečených postelí.

Anežka: Dobrý jídlo, pití, gauč a těch osm povlečených postelí je taky skvělý. A když tam není žádná jiná kapela.

Majka: Nevim, no, mně by asi stačilo teplý jídlo po koncertě, nealko pití a Vincentka je vždycky fajn… A víc záchodů, mít v takhle velký kapele jen jeden dohromady je někdy fakt pain.

Jakub: Chlazené nápoje v lednici, především třetinkové plzínky, a nekonečný švédský stůl studené i teplé kuchyně.

Emil: Jednou jsme hráli na Saunafestu, kde jsme mohli po koncertě do vířivky, to byl velký luxus!

Tadeáš: Já nejsem moc jídelně vybíravej, ale spát v posteli je občas fajn. Stejně tak si vážím všech dobrých lesních chýší, kdy po koncertě hoří oheň a člověk si může ustlat na mechu, zdravíme Zlatý Zbuch.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

František: Teď bych si chtěl koupit vzdušnicovou šalmaj.

Anežka: Za vstupný na koncerty.

Majka: Za Vincentku. A za nový nástroje.

Jakub: Za hudbu utrácím spíš čas než peníze, hlavně se Severní nástupiště. Jednou za čas ale zkusím i pocvičit, abych si zahrál něco s orchestrem, třeba Mozartovo Requiem.

Emil: Primárně koncerty.

Tadeáš: Teď jsem byl na krásným koncertě Billa Callahana v kostele v Kreuzbergu a to byla tzv. dobrá investice. Kupuju si teď víc kazety než vinyly, protože mi pořád ještě chybí na novým gramofonu jehla. A ze svých nových kazet určitě doporučuju Zimní pneu - Naháč. Kapela našeho Františka a kamaráda Doudleby udělala desku, která po pár měsících od vydání nabírá status kultovní záležitosti. Na téhle desce je přítomná i naše Anežka.

Jak bys charakterizoval, charakterizovala současný svět ve třech větách?

František: Genocida chudých. Gamifikace všeho. Popírání skutečnosti.

Anežka: Myslím, že máme hodně informací a jsme velmi přehlcení a snažíme se v tomto světě vyznat a najít si svou cestu – někdy to jde hůř, někdy líp. Jsme kapka v moři a zároveň moře. Někdy je to opravdu velmi těžké, někdy velmi lehké – nevím úplně, jak tyhle vlny probíhají.

Majka: Tohle je tak široce položená otázka, že na ni asi ve třech větách reagovat nechci.

Jakub: Triumf individualismu, rozpad starého kolektivismu (viz zrada vedení Socdem, která jde se Stačilo) nebo poválečného konsenzu, že nacionalismus je špatný (spoustu příkladů, včetně toho z předchozí závorky). Na druhou stranu odmítám podléhat módnímu doomerství: je tu spoustu aktivit a projektů, které mají smysl, moc například fandím Re-setu, platformě pro sociálně-ekologickou transformaci, nové vlně odborových aktivit nebo českým solidárním aktivitam s obyvateli Gazy.

Emil: Uff, bohatí zbohatnou. Chudí zchudnou. Čuráci zčuračnou.

Tadeáš: Konec dějin nenastal a fašismus se leckde vrací v dřív těžko představitelnejch podobách. Ultrakonzervativní obrat je brutální. Osobně zaujímám strategii drobné aktivity v lokálních komunitách a nápomoci ve výchově generace, která s tímhle vším snad jednou zatřese, už teď podle mě dospívá generace s velkou silou. Moc si taky vážím všech politicky aktivnějších přátel, ať už v sociálních hnutích, odborech nebo politických stranách. Přes všechen politický zmar jsem na světě rád.

Na jakou procházku, cestu, tůrku, štrapáci ses ještě nedostala, nedostal, ale rád, ráda bys?

Anežka: Chtěla bych si dát sólo tourku podél českých hranic. Je mi docela jedno kde, ale aby to bylo alespoň na týden. Jela bych asi kamkoliv po světě, kdyby to bylo o chození a poznávání nových lidí a nových krajin.

František: 2030 má být dostavěná rail baltic, chtěl bych dojet z Prahy přes Varšavu až do Helsinek.

Majka: Ještě jsem třeba nepřešla Bílý Karpaty. Ale seznam toulek, co se ještě nestaly a rozhodně se stanou, je mnohem delší.

Jakub: V poslední době – asi hlavně kvůli zálibě naší kapely v Lankum a obecně irském folku, taky jsem nedávno viděl fim Kneecap – mě láká vícedenní trail po Irsku. Ale je to spíš dlouhodobá myšlenka než konkrétní plán a mé současné geografické znalosti končí vyjmenováním tří měst, včetně Belfastu, tudududum.

Tadeáš: Těch možnejch cest je nekonečno, tady v Česku mě zajímá skoro každej kraj a kout, ale jinak bych se taky rád vydal do Irska. Zdrojem týhle touhy jsou youtube videa z pohřbů Shana MacGowana z The Pogues a Peta St. Johna z The Dubliners, u kterých se pravidelně dojímám a nabyl jsem z nich dojmu, že máme s Irama mnoho společnýho, a chtěl bych si to ověřit.

fotogalerie z vystoupení v Praze zde