Vstupní prohlídka: teige

„Písničky a album jsme dělali ve dvou, na všech fotkách jsme tři a nově budeme hrát v pěti – je to asi trochu matoucí,“ říkají Adam a Veronika Sirotkovi, které doplňuje Dominika Albrechtová. Alternativně popová kapela teige vydala v listopadu debutové album Květiny nonstop, které nahlíží na pozdní dospívání a očekávání od života po odchodu z rodného maloměsta. Níže další indicie, křest očekávejte na konci ledna v Café V lese.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?

Veronika: Určitě nějakej můj smysl pro drama, haha. Miluju písničky, co jsou trochu intense, s otevřeným, zranitelným textem. Inspirací ve skládání byla určitě Lorde nebo Lana del Rey, v tom zvuku jsme to ale chtěli víc kapelní jako třeba Warpaint. Pro mě bylo hodně důležitý rozhodnutí, že budeme mít na desce živý bicí, a jsem za to strašně ráda.

Adam: Myslím, že jsme si nikdy přesně nedefinovali, co za styl chceme hrát. Vlastně i teď si nejsem úplně jistý, jak bych to vymezil. Mnohem víc než popisovat zvuk mě baví formulovat, o čem jsou texty a celkově album jako nějaký myšlenkový koncept. Nicméně dřív jsem na všemožný cesty tahal akustiku, kdysi jsme hrávali taky na ulici a celý tohle unplugged pojetí pořád tak nějak praktikujeme při psaní písniček. Jinak při práci na albu jsem poslouchal poslední desku alt-J (odtamtud mám hodně tremolový kytary), jako referenci k bicím jsme pak měli právě třeba ty Warpaint. Zvukově se na albu určitě odrazilo pořízení našeho prvního analogového synťáku.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?

Adam: Učím kytaru na jedné pěkné ZUŠce na Lužinách. Je to práce, která mi dává smysl a zároveň určitou volnost. A momentálně se bavím přemýšlením o další desce, ale to už je vlastně zase ta hudba, těžký. Občas mě hodně pobaví nějaké to reelsko, i když to teda asi není úplně na chlubení se, nevím.

Veronika: Pracuju jako učitelka matematiky. Práce ve škole je takovej uzemňovací protipól hudby.

Co je nejhoršího na hraní v kapele?

Veronika: Asi balení, tahání a uskladňování všech věcí.

Adam: Vždycky jsme chtěli velkou kapelu a až před nedávnem jsme se rozrostli na pět členů. Zatím jsme v takové té první fázi zamilovanosti, takže vše v pořádku. Jinak do budoucna asi klasika - sladění termínů, hodně lidí v malé zkušebně plné zamotaných kabelů, někdo hraje, když nemá, většinou já, na někoho se někde čeká, pak má někdo hlad atd. atd.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?

Veronika: Telefon. Přijde mi, že se mi tím pozornost rozhodila dlouhodobě. A furt vymýšlím strategie, jak s tím bojovat. Vždycky si odinstalovávám sociální sítě, ale minule jsem to vzala z gruntu a zrušila jsem si na Androidu i discover feed a vypnula si prohlížeč a YouTube, které mi nešly odinstalovat. Tlačítkový telefon nezvažuju kvůli poslouchání hudby. Ale je to mor.

Adam: Poslední dobou mám pocit, že skoro úplně všechno. Určitě to souvisí s všudypřítomností telefonu. Mám v kapele na starosti socky, takže jsem k tomu prozatím, zdá se, odsouzen. Pokud chci ale v budoucnu ještě někdy něco napsat a načerpat nějakou inspiraci, budu s tím muset něco udělat.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?

Adam: S Verčou si děláme srandu, že toho na akcích sníme vždycky úplně nejvíc ze všech. Takže hlavně, aby toho bylo dost.

Veronika: Napadá mě čerstvý ovoce a zelenina, aby mohl mít člověk při koncertu pocit lehkosti. Ale k tomu aji něco hutnějšího, to zase jo.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?

Adam: Co se týče času, tak určitě motání a zapojování kabelů a věčné přenášení a převážení aparatury. Jinak do gearu jsem dlouho nic moc neinvestoval a vystačil si s málem. To se změnilo v posledním roce a momentálně jsou to nepřekvapivě všemožný krabičky. Musím se trochu hlídat anebo něco konečně prodat.

Veronika: Já jsem asi nejvíc utratila za hodiny zpěvu, když jsem byla už nějakou dobu po konzervatoři, ale potřebovala jsem na tom zase pracovat a líp si to usadit. Za mě je to určitě skvělá investice, člověk si může otevřít další možnosti hlasu a vyzobávat si pak to, co by rád využil pro svůj pěvecký styl.

Jak bys charakterizoval/a současný svět ve třech větách?

Adam: Není to úplně celistvá charakteristika současnýho světa, ale moje převažující emoční vztahování se k němu bych shrnul částí textu od Honzy Ungera z mý oblíbený písničky Lehko: „Doufám. Doufám. Doufám.” S vědomím toho, že jen to nestačí.

Veronika: Hodně si teď uvědomuju všudypřítomný individualismus. Všichni máme vlastní algoritmus, musíme optimalizovat všechny návyky, abychom dosáhli co nejlepších výsledků, abychom byli co nejzdravější, prezentujeme sami sebe na sociálních sítích. A nejbohatší lidi na tom jenom dál bohatnou a je to trochu strašidelný.