Poslouchat jejich hudbu je jako najít na louku uprostřed města – krásné tajemství. Místo ruchu pokojné kvákání žab.
Od jejich skromných začátku po současnou pozici tichých indie favoritů šli Frog vždy tou nejkratší cestou k srdci. Ve svém frontmanovi Danielu Batemanovi mají nadaného vypravěče, jehož hlavním prostředkem je zpěv nacházející se někde na rozmezí Isaaca Brocka, Hanka Williamse a Kodak Blacka. Poslouchat jejich hudbu je jako najít na louku uprostřed města – krásné tajemství. Místo ruchu pokojné kvákání žab.
Sedm let stará nahrávka Whatever We Probably Already Had It začíná zaklínadlem. „Frog, Frog, Frog, Frog!“ opakují Daniel Bateman a Thomas White s rostoucí intenzitou. Kapela manifestuje svoji existenci. Samozřejmě jde o vtip (ostatně většina aspektů skupiny nese nádech skrytého žertu), ale i ty nejlehkovážnější fórky, které dvojice vytahuje, vyznívají s neochvějnou upřímností. Stačí se podívat na název jejich šestého alba, Grog z roku 2023, jehož cover zdobí půvabně jednoduchá skica onoho obojživelníka. Skupina si jméno přebrala od nepoužitelného žabího pre-setu kláves Casio 101, které našel White opuštěné ve školní skříňce. Své úsměvné místo v onomastickém kánonu si plně uvědomují. „Butthole Surfers, was it worth it?“ ptá se Bateman ve čtvrté skladbě Grog, U Should Go 2 Me. Samo sebou rétorická otázka.
V recenzi pro Stereogum na letošní 1000 Variations on the Same Song Danielle Chelosky píše: „Nejsilnější stránka Frog je jejich zdánlivě nenucená schopnost rozesmát a lámat srdce v jednom dechu.“ Trefný postřeh, který by šel udělat takřka v jakémkoliv bodě diskografie plné dechberoucích citových přiznání, do nichž je humor tak jemně vpletený, že zní skoro náhodně, jako nečekané setkání se starým známým. Refrén All Dogs Go to Heaven takovou rovnováhu nachází a odhaluje další rys – přítomnost kulturních ikon:
If all dogs go to heaven
And all dames ache for Daniel Day
Fuck with me, darlin', and I'll make you pay
Vůbec první skladba, kterou dvojice Bateman a White složila, nese název po krasobruslařce Nancy Kerrigan, oběti násilného útoku naplánovaného ex-manželem její rivalky, Tonyi Hardingové. V písni je Kerrigan metaforou pro pomalu tající vztah: „Can I venture an educated guess?/Have I had some part of your loneliness?/We put our prayers in Nancy Kerrigan.“ Ve videoklipu pro Judy Garland, největším „hitu“ kapely, přetrvává duch zesnulé herečky ve formě třpytivých střevíčků, zůstává talismanem slávou uhašené životnosti. Popkultura je tu kotvou, zosobněním univerzální bolesti a současně útěkem před ní.
Batemanovy texty jsou nezaměnitelně americké a tamní běžný život vyobrazují ve všech jeho podobách a s řádným smyslem pro detaily. „Mé vzpomínky jsou o konkrétních věcech. Jak jsem v sedmi s mamkou poslouchal Jagged Little Pill, jak jsem šel se svými tupými kamarády do 7-11. Nešli jsme jen do náhodného obchodu a neposlouchali jsme jen náhodnou desku, byly to konkrétně tyhle a myslím, že to je důležité, protože vás to vnoří do toho obrazu mnohem hlouběji,“ vysvětlil pro blog Various Small Flames.
Geografie textů není o nic míň osobní. Odpověď na dotaz Paper Champion Magazine na psaní pro desku Kind of Blah (2015) lze stáhnout na jednu větu: „Ta deska je o životě v New Yorku a písničkaření!“ Frog jsou Newyorčani skrz na skrz. Dosavadních sedm desek slouží jako průvodce. To, že některé zastávky patří už pouze minulosti, je maličkost. Očima Batemana jsou zavřený blešák a nefunkční obchod s nábytkem stejně živá místa jako frekventovaná silnice I95 a sousedství Chelsea. Písničky jsou především vzkříšením toho, co už není. Třebaže jen na tři minuty.
MOŽNOSTI JSOU ZLO
„Jediný důvod, proč byla alba dlouhá 35 minut je, že se na LP víc nevešlo. Skladby měly tři minuty, protože se tak vešly na 78 nebo 45otáčkovou desku. Jsou to umělá omezení, pozůstatek 20. století, a je děsivé o ně přijít, protože pak se ztrácí forma,“ prohlásil Bateman v rozhovoru pro Firebird Magazine. Po jeho vzoru: dvanáctiletá historie Frog se nejlépe mapuje ne pomocí možností, ale jejich negativů.
Kapela vznikla rozštěpením jiné – Uncles –, kde Bateman a White hráli doprovod Willu Schwartzovi. Rozchod nebyl sporný, ale po dvou letech se hudba zkrátka omrzela („Schwartz byl velmi militantní folkař,“ vzpomíná Bateman). A tak se zrodila žába. Na první desce lze ještě slyšet kousek svobody, kterou v nové sestavě dvojice pociťovala. Folk vystřídala směs alt-country a ema, přenášená v zamlžených lo-fi signálech. Z toho mála, co kapela měla – kytaru, bicí, klávesy a zvonkohru – vyřezala podivný klenot, který okouzluje svojí hrubostí. Na Arkansas se dramatické pauzy ozývají se špinavou ozvěnou. Tvak! „I’m out of excuses, there’s a form that I’m using,“ pěje vyčerpaný Bateman.
„Součást étosu kapely, napůl z nutnosti napůl úmyslně, je snaha zredukovat všechny party jen na ty nejpotřebnější části. Seškrábnutím veškeré pěny z tracků se snažíme stvořit hudbu, která bude za pět set let znít tak dobře jak dneska,“ vysvětluje dvojice svůj postup pro web Various Small Flames. Tímto způsobem vznikla další dvě alba, Kind of Blah a Whatever We Probably Already Had It. Nedlouho poté se White odstěhoval do Anglie. Dnes už je zpátky a občas zahraje na basu, ale dalo by se říct, že s ním z Frog odešel rockový drajv. Následující Count Bateman z roku 2019 nahrál Bateman sám na magnetofon MX5050, který na Craiglistu prodával člen The Antlers. Hranice analogu vytáhli z Batemana jemnější písničkářskou stránku. „Vrčení kotoučů mě přeneslo do jiného času, jiného místa, jako jiného člověka,“ sdělil The Alternative. Je to krásné a osamělé album. Na coveru se usmívá patnáctiletý Bateman. Jiný člověk.
„Hudba je týmový sport. Je odrazem vztahu, který máte se spoluhráči,“ řekl o čtyři roky později webovému magazínu Firebird. V této prodlevě se Batemanovi narodila dvojčata. V noci, kdy děti spaly, se vkrádal do domácího studia, kde se pomalu sehrával nový tým. V duchu rodinné pospolitosti se jeho spoluhráčem stal mladší bratr Steve. „Nejsem moc dobrý v hledání zkušených hudebníků – prostě najdu lidi, které miluju, a donutím je bubnovat,“ přiznal Bateman radiu SCAD. V tomto rozpoložení hraje kapela dodnes.
Prvním výsledkem jejich souhry bylo Grog. Od freak folku 420! po soulem líznutou Maybelline s melodii, která se Batemanovi zjevila ve snu zpívaná Brucem Springsteenem, jde o jejich stylově nejrozmanitější práci. Zdálo se, že odsud se dalo vydat kudykoli. Bylo třeba znovu najít nějaké limity. „Musíte mít omezenou paletu… je to nutnost. Možnosti jsou zlo!“ řekl s nadsázkou Bateman. Svoji radu dotáhl do logického extrému. „Nechci, aby to byla písnička z hledisek melodie nebo textu, jenom vajbu. Stejnej vajb znovu a znovu… Album může hrát do nekonečna.“ Letos vydala kapela rovnou dvě desky, 1000 Variations on the Same Song a The Count, prvních dvacet variací na to stejné. Pokaždé trošku jinak.
NOWHERE BAND
V recenzích Frog se často šermuje přívlastkem „kultovní“. Těžko říct, jestli oprávněně, ale je pravda, že skupina dlouho operovala mimo dosah významných hudebních radarů. Chvála se ze začátku valila hlavně z blogů hudebních nadšenců, v naprosté většině britských. Právě jeden z těchto vzácných stoupenců začal reakci, jež se řetězí dodnes. Eponymní deska vyšla téměř bez povšimnutí na malé nezávislé značce Monkfish Records. Vydání veřejně zaznamenal pouze Tom Johnson na své stránce GoldFlakePaint. Jeho citem překypující text zviditelnil kapelu mimo jiné i pro Jamieho Hallidaye, zakladatele labelu Audio Antihero, který zůstává domovem Frog dodnes.
Nevelké, ale zato vřelé přijetí za velkou louží je zachycen v Kings of Blah, schopně zrežírovaném a sestříhaném snímku Alexe Coppoly, který zdokumentoval první zahraniční šňůru zorganizovanou právě těmi, kteří jako první zvětřili tichou sílu, kterou Frog třímají. Film je klidný (největší konflikt je malé nedorozumění s hotelovou recepcí), ale v průběhu svých čtyřiceti minut si srdce získá. Na jeho konci, když se White i Bateman vrací do svých rutin, hraje skladba Nowhere Band, nedobrovolné smíření se s láskou zpětným pohledem:
We’re a nowhere band with nowhere fans
And we live in Manhattan Island
And the day will come when they’ll clamor on
For interviews when we were young
A teď jsme tady.
„Každý o mé starší hudbě říká, že je moc agresivní, hlasitá a přímočará,“ říká Denzel Curry magazínu The Talks, když popisuje svůj aktualizovaný přístup k rapu. Agresivní dikce rodáka z jižní Floridy definovala, jeho hlasitý projev a rapidní kadence ho dlouho charakterizovaly.
Dvacetiletá diskografie mapující necelých dvacet let od rané dospělosti nabízí několik momentů, kdy Lykke Li přichází s finální, vyspělou autentickou verzí sebe samotné, jen aby na dalším albu bylo vše jinak. Nekonečná snaha zachytit svou konečnou podobu ústí v podnětné umění.
Tei Shi sa pohybuje medzi jazykmi, kultúrami aj žánrami, pričom si vytvára priestor, ktorý je zároveň intímny aj experimentálny. Jej hudba je odrazom bilingválnej identity, ale aj postupného hľadania kontroly nad vlastnou tvorbou, od práce pod vydavateľstvom až po úplnú umeleckú nezávislosť. Aj vďaka tomu je jedným z najzaujímavejších hlasov hybridného popu.
Úpadek klubového života v posledních letech je připisován různým faktorům – namátkou postcovidovým proměnám společnosti nebo preferencím mladších generací, které k zábavě nepotřebují větší sešlosti nebo alkohol.
O to výraznější zaznamenalo nové album ohlas, hrdinové střední třídy s novou nahrávkou udeřili téměř po čtvrtstoletí a jde bezesporu o jeden z nejpovedenějších comebacků tohoto století.
Na festival Respect se vrací nizozemská zpěvačka Meral Polat, která před třemi lety okouzlila živelným projevem a silnými emocemi. Tentokrát představí nový materiál z alba Meydan, slibující ještě intenzivnější hudební zážitek.