...half your life in the past, the other half in a trance. Sleepwalking.

Bývaly doby, kdy měly hudební magazíny smysl. Tedy, ne, jinak. Bývaly doby, kdy jedním ze smyslu hudebních magazínů byla osvěta. V takových dobách byla pozice redaktora krajně odpovědná, protože se mohlo stát, že se vašimi radami někdo skutečně řídil a nedejbože věnoval pozornost vašim doporučením, vynaložil energii a peníze na to, aby si pořídil muziku, o které jste fabulovali na dvou stránkách textu. Skvělé časy; už jsou za námi. Internet nás všechny srovnal. Všichni máme stejné možnosti, známe stejnou muziku a co je nejhorší, všichni na ni máme názor. Když na vás pisálek XY zkouší sladká slůvka a vábí vás na poslední desku neznámé kapely, o které básní jenom proto, že se ji chystá v blízké době zabookovat koncert a potřebuje přitáhnout pozornost, můžete se vyvést z omylu během pěti až deseti minut.

V tomto článku se budeme držet faktů, žádné fabulování, žádné nesmyslné vynášení do nebes, nic od vás nechci, nepotřebuji pokrýt náklady na vystoupení kapely, ani nehodlám rozjet výhradní distribuci pro Českou republiku a přilehlé okolí, žádám vás jenom o malinko času a troníček pozornosti, chci vám totiž vysvětlit, proč jsou My Jerusalem nejlepší kapela na světě, o které jste nikdy neslyšeli.

My Jerusalem založil Greg Dulli s Markem Laneganem. Udělali to tak, že se roku 2008 začali intenzivně věnovat nahrávání dlouho plánované desky Saturnalia svého projektu The Gutter Twins, čímž odstavili Dulliho domovskou kapelu The Twilight Singers na vedlejší kolej. Jeff Klein, který v té době hrál v Twilight Singers (a později i v Gutter Twins) na klávesy, měl najednou spoustu času. Jeff nebyl žádný začátečník, kromě účinkování v obou zmíněných kapelách měl na kontě pár sólových desek, ale jedna věc mu v diskografii chyběla. Vystupoval sám za sebe, spolupracoval s jinými hudebníky v kapele, ale jeho pozice byla to pověstné páté kolo u vozu (klávesák, z toho si snad ani nebudu dělat legraci). Chtěl být frontman. Klein se všemi členy My Jerusalem spolupracoval už dříve a vrtalo mu hlavou, jak hezké by to bylo, kdyby se všichni sešli v jedné kapele. A tak když mu dal Greg Dulli neplacené volno, přešel od úvah k realizaci. Nejprve vyšlo pětipísňové EP Without Feathers a nedlouho po něm velká deska Gone for Good.

Gone for Good je zvláštní. Na první poslech zní, jako by každou písničku natočila jiná kapela a zručný producent to pak slepil dohromady. Ale je to jinak. Nejsilněji cítíte otisk Kleinovy sólové tvorby; mohl by každou skladbu odehrát jen akusticky a pořád by zněla dobře, pouze by jí chyběla dechová sekce. Malinko teď odbočím... Twilight Singers jsou skvělí, ale čím déle to Dulliho kolektiv táhne, tím silnější mám pocit, že si oblíbili „své jisté“. Dobrým příkladem je poslední deska Dynamite Steps. Není špatná, jenom zní jako všechny před ní. Jestliže svůj alternativní rock brousili od roku 1997, po deseti letech ho na albu Powder Burns dotáhli k dokonalosti. Poslední písně nepřináší nic nového ani příliš zajímavého, zní jako datadisk ke hře, kterou jste už stokrát dohráli.

Deska My Jerusalem naopak zní jako Twilight Singers, kdyby měli kuráž pohnout se z místa. Jistě, Klein není Dulli, ale nemůže zamaskovat jeho vliv. Ovšem následovat neznamená tupě kopírovat, a tak si Klein, byť ovlivněn, hraje vlastní housle. Když jsem uvedl, že každá písnička zní, jako by ji nahrála jiná kapela, netýká se to jenom muziky – i Kleinovy hlasové polohy se diametrálně liší. V úvodní Valley of Casualties si jenom tak povídá, v singlové Sweet Chariot řve jako utržený ze řetězu a v Hit the Lights, nejsmutnější písničce na světě, se zdá, jako by mu recitování působilo fyzickou bolest. Řeknete, že na tom není nic zvláštního, že každý zpěvák, který není Petr Fiala, je schopen měnit polohy v závislosti na náladě skladby. Než tak učiníte, musíte dát Kleinovi alespoň jednu šanci. Za odměnu dostanete Toma Waitse o oktávu výš.

Všichni členové My Jerusalem jsou profesionální hudebníci. Mají sice domovské kapely (Twilight Singers, Polyphonic Spree, Great Northern, Bishop Allen), ale nestydí se nechat najmout, aby bylo na drogy a rychlá auta. Složit kapelu z profesionálů přináší nezanedbatelný benefit – vědí, jak hrát. A když se vám v záplavě sympaticky entuziastických, nicméně k smrti nudných mladých kapel, plných dobrých kamarádů z dětství, ale prázdných talentu a schopností, dostane do ruky spolek lidí, u nichž je zábava poslouchat jakýkoliv instrument, je to... mnohem lepší. Uchvátily mě basové linky – nejsou složité, ale efektivní jako hrom, a například ze Sleepwalking dělají nejvíce sexy skladbu nejen léta 2011.

Takže si to shrňme: máme kapelu plnou skvělých hudebníků s deskou narvanou hity (jak často narazíte na pětačtyřicet minut, kde nenudí ani sekunda?), ze které byste mohli emoce stáčet a prodávat na pouti, máme skvělého frontmana se zajímavým hlasem, zpívajícího o věcech, kterým budete rozumět, jestli máte aspoň kousek srdce... Asi bych vám to neměl říkat, ale teď je správný moment odložit časopis a zkusit, jestli jsem s těmi deseti minutami nekecal, to je v pohodě, já počkám.