Život nenarozeného (Sága 8)

„Bolí to, je to hrůza a je to strašně, strašně běžné. Těm, kteří mohli Být, se nedostane žádného pohřbu, po kterém rodiče zvláštně a nečekaně truchlí nad svou ztrátou.”

Vědeckofantastická sága o zakázané lásce dvou milenců a jejich nekonečnému boji proti celému vesmíru se přehoupla do svého osmého pokračování. Když se dva vojáci znepřátelených ras Alana a Marco do sebe zamilovali, bylo to špatné. Když si udělali malou Hazel, bylo to ještě horší, protože přivedli na svět hybrida, kterého chtějí zabít oba válčící světy. Takhle se vyrábějí problémy. Tak proč si nevyrobit nový? Dva rodičové byli spolu o samotě a zadělali Hazel na bratříčka, jenže ten ještě před porodem zemřel a teď musí ven...

Vítejte v Potrat city, kde vás dítěte rádi zbaví. Nebo možná ne? Planeta, na které ožívají exkrementy (a vypadají jako ti, co je vytlačili), přivítá rodinu svou obvyklou pohostinností, kde pokud je někdo nechce zabít, chce je alespoň sníst. Vzato kolem a kolem jde spíše o odpočinkový díl, kde se děj na chvíli zastaví a postavy mají čas bilancovat. Prostřední část je zvláštně meditativní, jelikož scenárista Brian K. Vaughan rozvíjí zajímavou myšlenku setkání s nenarozeným synem. Co říct dítěti, které se nikdy nenarodí? V závěru přichází obligátní časový skok do budoucnosti, kterým je série už pověstná, a láká na další díl. Čekání na pokračování teď budou delší, protože české vydavatelství už dohnalo to americké.

Vizuálně se Fiona Staples znovu mohla vyřádit a přináší novou dávku příšer a příšerností. Divoký západ vesmíru je sice vidlákov, ale o futuristické propriety rozhodně není nouze. Malinko ubylo akce i vesmírného cestování a některé postavy jsou odstaveny na vedlejší kolej a objevují se až v závěru.

Ve finále jde o další nápadité pokračování, které funguje i samo o sobě. Jako rozloučení s nenarozeným dítětem. A scéna, v níž malá Hazel zpívá starou dětskou ukolébavku, je neuvěřitelně silná. Sága je stále na správné koleji a stále má co říct.