Zpátečka: OTK - Okolo

Stojíš nad propastí. Je ticho. Ani vítr, nic. A najednou ti to dojde. Pro dnešek máš vyhráno, zejtra to může bejt plichta.

Hudba dokáže ledacos, ale desek, který by vám i bez vodky a neurolu pomohly zavřít aspoň nakrátko do skříně všechny vaše všednodenní bubáky, zase tolik není. OTK loni vydali hned dvě elpíčka a ještě teď je z toho kdekdo slušně v prdeli. Nejspíš právem. Jenže mě už to zase vodí Okolo. Tu pěšinu bych měl dávno znát jak svý boty a stejně na ní pokaždý zabloudím, abych na konci studený černočerný ďoury našel místo světla jen další výstřel ze startovní pistole. Poslouchám. Zpěv nepředvídatelně osciluje mezi ztichle zarmouceným přednesem a nasupeným pořváváním ve tři ráno na zarostlé zastávce za městem. Znova mě napadaj škatulata stran gárážovýho folku, myslím, jak nejsem kreativní, jenže z toho slova je mi na blití. Českej Steve Albini?! Kolikrát už musel tenhle wannabe cool příměr Ondřej Ježek asi zkousnout? No jo, ale ten zvuk… Struhadlově obhroublej a rozcuchanej jak prvňáček na školním výletě, a přitom tak dokonalej, bezchybnej. A co se projednou vysrat na omílání obecně známejch banalit? Dobře, tak ještě tu o albu roku 2008. Když si nevíš rady, říkej tomu alternativa.

Chci ustát tu Lavinu, nechat pod ní celej svět a s baťohem a buzolou cejtit kořeny, jak mi prorůstají hlavou. Basou pod žebra, kytarou po papuli. Něco, co nejde odmítnout. Přestat se hnát, nespěchat. Moderní doba, dny, kdy můžeš mít všechno, ale zrovna teď jako na potvoru nechceš nic, jenom bejt pryč od toho všeho, daleko od front, smradu, čísel a lidí, se kterejma nic není. Před očima mám pořád ten milimetrově zrežírovanej bordel Tomáše Luňáka, kterej tak dokonale souzní s krajinou mýho bytu v kterýkoli roční době. Div, že se mi z toho kytarovýho kraválu samou radostí nerozskočí kebule, jenže pak se odnikud přiženou oblaka tmavě nachový melancholie a ta samá hlava padá do dlaní jak tuna podzimem zakletýho listí. Potichu/nahlas. Pomalu/rychle. A kolem nohou se ti svíjí černej had, co syčí jak papiňák. To ty klávesy Honzy Klempíře. Proč jen se tak všestrannýho nástroje všichni ti rádoby drsní rockeři straní jako čert kříže? Nemaj na to. Na rozdíl od OTK. Rezavá poezie pod hromadou sutin, kde jedno bez druhýho nedává smysl. Svět jako vědomí a nic. Experimental? Jazzy? Noise? Strkám si za klobouk. Se syrovinou na mě nechoďte, potím se z toho nařvanýho kvapíku jak vrata od chlíva. Příkladně vychýlená melodie, nepoddajná, prudká. Už mě to má.