Spousta z nás aktivně hraje, nebo se pohybuje okolo scény. Hudba je pro nás vždy na prvním místě a dramaturgie nás učí poznávat stále nové lidi a seskupení.
Z porevoluční utančené srandy festival? Jedna z nejprogresivnějších oslav současné klubové taneční hudby jménem Shotgun Festival se už o víkendu vrací na místo činu, areálu Kristýna v Hrádku nad Nisou, aby pohostila jména jako Ron Morelli, Van Ahn, Shiken Hanzo nebo Blocks & Escher. Ústřední postava pořadatelského týmu Dan Morávek má o statutu i budoucnosti festivalu jasno: velikost nám vyhovuje.
Shotgun Festival funguje už třínáct let, jak se vyvinula původní idea a záměr dělat takhle specifickou akci?
Letošní ročník je 18. Festival vznikl v roce 2001 jako spontánní reakce na naše první zkušenosti s taneční scénou po revoluci. První ročníky byly opravdu taková sranda a dnešnímu konceptu se to zdaleka nepodobá. Na druhou stranu k nám vždycky jezdili fajn lidi a spousta se jich vrací dodnes.
Máte ambice se rozrůstat, nebo zůstává velikost festivalu, i co do pozvaných umělců, stále v daných mantinelech?
Určitě by si náš festival zasloužil víc návštěvníků, to se musí přiznat. Ale i u nás hraje obrovskou roli počasí a do jisté míry lineup. Byly silné i slabší ročníky, ale na chuti udělat další pokračování to zatím neubralo. Velikost nám vyhovuje.
Jaký je tvůj osobní vztah k lokalitě areálu Kristýna, popř. Hrádku nad Nisou, kde se Shotgun Festival koná?
Máme zde své rodiny, zázemí a hlavně podporu radnice. Težko bych hledal lepší
podmínky. Dokonce jsem jedno volební období seděl v zastupitelstvu. Mám
zdejší přírodu rád a náš kraj je opravdu výjimečný, nejen svou polohou.
Jak vnímáš ostatní domácí festivaly podobného rázu?
Naše festivalová mapa je malá, ale pestrá. Poslední léta zažíváme zlaté časy,
registruju spoustu malých festivalů a parties nejen na uzemí Prahy. Nemá smysl
jmenovat, důležitejší je support podobných večírků a festivalů.
V lineupu se každopádně objevují progresivní jména klubové scény. Existuje nějaký směr či žánr, který chceš návštěvníkům ukázat?
Spousta z nás aktivně hraje nebo se pohybuje okolo scény. Hudba je pro nás
vždy na prvním místě a dramaturgie nás učí poznávat nové lidi a seskupení. V tom je ta síla a inspirace. Nemáme úplně ambice ukazovat lidem něco nového, spíš sdílet to, co nás baví a pokusit se to dovézt k nám.
„Nechte svět za plotem!“ láká plechový reklamní banner ke vstupu do zahrady Galerie Villy Pellé nedaleko stanice Hradčanská. Poutač vyzývající ke vstupu do bezpečné galerijní zóny souzní s hlavním tématem výstavy, kterým je už z jejího názvu The Rest Interval zřetelný odpočinek.
Dnes je The Forest poznámkou pod čarami, na kterých tančí Byrneovy ceněné soundtracky i sólovky jako The Catherine Wheel, oscarový Poslední císař, Look Into the Eyeball nebo American Utopia.
Nejde o vyčerpávajícího průvodce ani analytický rozbor každé položky, spíš o intuitivní mapu vlivů, nálad a momentů, které ho inspirují. Guilty pleasure!
Má lidstvo ještě naději? Dokud existují místa jako rakouský Donaufestival, tak ano.
Dělí se o své nejoblíbenější skladby u příležitosti návratu Russian Circles do Prahy. V květnu po boku Pelican.
Pozornost publika si získali díky textům a pódiové prezentaci, za týden na festivalu Bonjour Brno.