3na3: Julia Pátá (MFDF Ji.hlava)

Hudební publicistka (znáte také ze stránek Full Moonu) a dramaturgyně Julia Pátá se podílí na výběru doprovodného programu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě už druhým rokem. Spolupráce s Pavlem Klusákem jí nabídla nové pohledy na fungování hudebního provozu i na možnosti, jak kombinovat kreativitu s respektem ke kontextu festivalu. Jak sama říká, klíčové je najít rovnováhu mezi očekáváním publika, novými podněty a pocitem, že se pravidelní návštěvníci vracejí na místo, které dobře znají.

Co bylo hlavní inspirací při sestavování letošního hudebního programu?

Za mě je podstatné dávat prostor ne tolik známým a novým projektům, které stojí na rozcestí, a dostat je do povědomí širšího publika. S podobnou motivací jsem k dramaturgii přistupovala i minulý rok. Podle mě to obecně odráží jihlavský étos, který byl vždycky o podpoře začínajících filmařů a filmařek, boření škatulek a reflektování dobových trendů při zachování stálého hodnotového jádra. Dnes je fakt klíčové do hudebního provozu, který se podobně jako celý kulturní sektor potýká s prekarizací, vstupovat jako opora. Myslím na to i ve své publicistické práci. Letos jsem proto mimo jiné oslovovala mladé kapely, které mají ve specifické komunitě lidí vybudované jméno, mají osobitou image a zároveň by mohly oslovit i publikum mimo vlastní bublinu. Oceňuju, že Pavel zase dbá na rozmanitost. Osobně mám často tendenci uzavírat se do scén, on to naopak dokáže nabořit a kombinovat projekty, které byste nikde jinde neviděli v jednom lineupu.

Přiblížíš nám interprety, na které se letos nejvíc těšíš?

Dost se těším na celou sekci Půlnočních rituálů, se kterou přišel Pavel. Jde o pár koncertů, které se pohybují na hraně experimentu a obsahují silný performativní prvek. Představí se například Richard Hronský, který nyní hraje důležitou roli ve stmelování slovenské alternativní scény. První víkend vystoupí i Adriána Morn (dříve timmi), která byla k vidění na minulém Lunchmeatu nebo jako předskokanka americké producentky claire rousay ve Vile Štvanice. Jsem zvědavá na kluky z Tresky Jednoskvrnné, kteří se nyní po obměně sestavy vydávají trošku odlišnou, více experimentální cestou. A samozřejmě vyhlížím i DJ lineup, kam se letos povedlo zařadit víc začínajících jmen z různých scén.

Jak vnímáš publikum, ovlivňuje tě při skládání programu?

Mám tendenci opakovat, že jihlavské publikum je nevyzpytatelné, a myslím to hlavně tak, že se na festivalu potkávají odlišné skupiny lidí. Je těžké v něm najít jednotnou cílovku, a proto některé volby stojí na principu pokus-omyl. Občas se úplně nečekaně trefíte do černého, dostalo mě třeba, jak minulý rok Ida the Young zaplnili venkovní koncertní stan. Chápu taky, že lidi se chtějí i bavit, zatancovat si, a ne všechny dramaturgické volby tomu odpovídají. Ne vždy se podaří odhadnout náladu nebo vkus, proto se snažíme program dělat co nejpestřejší. Počítáme s tím, že jde hlavně o dokumentární festival, který má v rámci hudebního offscreenu potenciál otevírat dveře novým, nevšedním věcem nebo sestavám.