Post-hudba bez textů by byla jenom hudba. A i to by stačilo. Post-hudba má polovinu vinylu, na křest stačí.
Na vltavské náplavce se 17. 5. večer jelo ve velkém hipster stylu. Post-hudba křtila svou první regulérní desku Artefakty. A nikomu nevadilo, že vlastně nebylo co křtít. A že nových věcí je zatím pouze na stranu A a strany B se snad dočkáme na podzim, jestli jsem to správně pochopil. Slibovaný vinyl teda nic. Kittchen v kukle jako předskokan – žádné velké překvapení. Panorama hradu, old school dodávka a genius loci. Děkovačka tvůrčímu týmu se společnou fotkou, aby bylo na co vzpomínat. Doufejme, že u dalších podobných příležitostí. Byl to nejhezčí křest bez křtu – takzvaná release party.
Dřív, než ti někdo ublíží, ublížíš mu radši sama, prý to míň bolí.
Na kapelu, co vydala své první EP ani ne před třemi lety, je to znatelný posun dopředu. Když se někdo posouvá dopředu, tak za sebou musí nutně něco zanechat. Co na Artefaktech nenajdeme? Kytaru ze Slečen z města. Slečnu z města. Punkový feeling Černých ovcí. Noise Čtyř bílých stěn (škoda, noise pop zněl hezky, to v Čechách moc nemáme). Textovou onanii Seriálů. Taneční beat Seriálů. Délku Seriálů. Seriály. Přiznám se, miluju Seriály. Ale i bez nich je to moc fajn.
Vypsali kurzy, přijímaj sázky na závody lodiček ze skořápky.
Co na Artefaktech najdeme? Na bandcampu je napsáno post-dubstep, takže asi ten, ale s rezervami. Jako všechno post. Kromě post-hudby, tu berte celou bez rezerv, tak jak je. Melancholický elektronický pop. A všechno je podřízeno textům. Bez textů by byla post-hudba jen hudba. A i to by stačilo, hudební podklady jsou na Artefaktech podstatně experimentálnější a vyšperkovanější všemožnými efekty v porovnání s předchozím EP. Je dobře, že se k hlavnímu vokálu Dominga tentokrát výrazně připojil i Tomáš Havlen, který má jinak na starost všechny ty elektronické krabičky, v refrénu Skořápek je dvojitý vokál úplný zázrak. Naléhavost sama. Jako u Piči z hoven (vliv Brna se nezapře), jen víc zpěvů a míň minimalistické recitace.
Architekti ještě pijou a ty stavět chceš už za svítání.
Artefakty mají nyní šest skladeb, z nichž se dvěma jsme se mohli seznámit s předstihem. Barikády už před časem dostaly svůj kavárenský videoklip a převzaly statut hitu po singlových Přístavech. Ty mají refrén, se kterým by mohly do kteréhokoliv českého rádia a leckteré babičce by při poslechu odpoledního Radiožurnálu ukápla slza. Co možná nečekali ani samotní autoři, je obrovská oblíbenost Skořápek, jejichž minimalistický napínavý beat by se určitě schoval pod vágní škatulku new wave. Sice jsem říkal, že kytaře je konec, ale v Jeřábech se objeví alespoň klávesy, v Dostizích dokonce najdeme i postrádané noiseové vložky, takže tag na Last.fm nikdo ukvapeně nemažte. Kratší stopáž má tu výhodu, že si můžeme zapamatovat atmosféru každého songu. Protože každý za to stojí.
Nádraží uprostřed našeho města pořád stojí a čeká na ztracený děti.
Post-hudba začala na Helsinském nádraží, kde před dvěma lety skončila. Texty jsou o něco abstraktnější, nálada o něco melancholičtější. Všechno zasněnější, poetičtější a vyspělejší. Ale k čemu kupit přídavná jména, když stačí říct, že post-hudba vytvořila desku/polovinu desky, kterou vystoupala na vrchol české elektronické scény. O tom se ostatně každý bude moct přesvědčit na Elekci. A pak už stačí jen počkat na zbytek skladeb a koupit vinyl. Post-hudba pro každou příležitost. Doporučuje deset z deseti hipsterů a já.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.