One Piece – mezi nezfilmovatelným snem a odvážnou skutečností

Ještě dlouho předtím, než se One Piece dostal na Netflix ve své hrané formě, bylo jasné, že jde o globální fenomén. Nejviditelnější byl v asijských zemích, které mají blízko k moři: Malajsie, Filipíny, Vietnam. V těchto regionech to dávalo až zvláštně organický smysl, One Piece je přece o oceánech, pirátech, dobrodružství, legendách i o tom zvláštním typu klukovské romantiky, kterou může člověku dát jen nekonečné moře a neustálá proměnlivost horizontu. V Japonsku, odkud původní manga pochází, je situace trochu jiná. One Piece je tam sice velké, ale pořád je zastíněno plejádou dalších anime sérií, byť je o parník dál ve svém rozsahu. Jen považte, k dnešnímu dni má manga téměř dvanáct set kapitol a anime na jedenáct set epizod.

Sledujeme mladého piráta Monkey D. Luffyho a jeho bizarní posádku na cestě za legendárním pokladem zvaným One Piece, jenž má svého nálezce učinit Králem pirátů. Jde o svět plný fantastických ostrovů, bizarních schopností získaných z ďáblových plodů, obřích mořských tvorů i neustálého střetu mezi svobodou a mocí. Série kombinuje humor, akci, emoce, přátelství i velkolepý vesmír, který se neustále rozšiřuje.

Dlouhá léta převládal názor, že One Piece je nezfilmovatelný, a ne z malicherných důvodů. Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu. Jak převést Luffyho gumové schopnosti, Buggyho rozpadávající se tělo do živé podoby, aniž by to působilo směšně? A přesto se to Netflix rozhodl risknout. Výsledek? Překvapivě dobrý, místy výborný.

Casting. Herci nejsou jen podobní postavám, oni je vystihují. Je to ten typ obsazení, kdy si po pár dílech říkáte, že možná už ani nejde oddělit herce od role, protože jejich energie a chemie dohromady vytvářejí přesně to, co dělá seriál seriálem. Ať už jde o Luffyho nakažlivě bezelstnou radost, Zorovu nenápadnou melancholii za drsnou fasádou nebo Naminu kombinaci tvrdosti a zranitelnosti – každý z klíčových členů posádky Slamáků působí uvěřitelně. Hraná adaptace dokazuje, že chápe, kdo jsou její hrdinové a co je pohání.

Anime má i slabiny. Jednou je napínavé a emocemi nabité, jindy natahuje scény, které by v ideálním případě trvaly polovinu času, což vytváří precedens. Právě proto byla hraná adaptace tak velkou neznámou, mohla buď vytáhnout z předlohy to nejlepší, nebo spadnout do stejné pasti jako mnoho jiných adaptací: že se bude snažit být „věrná“ i tam, kde je to spíš překážka. Netflixovská verze se většinou přiklání k prvnímu přístupu, zrychluje tam, kde anime zpomaluje, zdůrazňuje vztahy mezi postavami, a především: Chápe ducha příběhu.

První série působila jako odvážný experiment, který vyšel lépe, než kdokoli čekal. Kombinace praktických efektů, stylizované kamery a hereckých výkonů vytvořila svět, který je dostatečně šílený, aby byl One Piece, ale dostatečně přístupný, aby udržel i diváky, kteří původní anime neznají. Druhá série si je jistější v tom, co dělá. Tvůrci si dovolili větší sebevědomí, začali víc experimentovat s tempem příběhu i s vizuálním pojetím. A zatímco první série byla o budování důvěry, druhá je o jejím potvrzení.

Přesto nad ní visí jeden velký otazník a tím je čas. One Piece je mimořádně rozsáhlý příběh a herci, talentovaní sebevíc, přirozeně stárnou. A tak je tu otázka, kterou si kladou jak fanoušci, tak kritici: jak daleko se vůbec dá dojít, než bude vizuální a herecká kontinuita narušena? Riziko, že produkce bude muset čím dál víc obcházet přirozené stárnutí herců, je zcela reálné, One Piece je příběh na desítky let. Hraná adaptace tak stojí před výzvou: jak udržet tempo, kvalitu a vizuální konzistenci, zda bude adaptovat celý příběh, nebo tvůrci budou selektivnější, vybírat klíčové lokace a příběhové oblouky.

Jedno je ale jisté. První i druhá série dokazují, že „nezfilmovatelné“ neznamená „nemožné“. A pokud si svět One Piece udrží odvahu, s níž do hrané adaptace vstoupil, může se stát nejen důstojnou verzí legendy, ale i mostem, který přivede miliony lidí k její původní podobě.