Bratři a sestry věčného syna (Damien Jurado)

Aby bylo od začátku jasno, Brothers and Sisters of the Eternal Son Američana Damiena Jurada je skvělá deska. Místy zní, jako kdyby Robin Pecknold z Fleet Foxes natočil sólovku, ale to dělá ten falset. Ten zpropadený, vysoko posazený hlas, kastrující stín lišek bystroušek. Damien Jurado sice nedosahuje epické mystiky až sakrálního patosu Fleet Foxes, ovšem tam, kde oni excelují výpravnou, šťavnatou akustickou kytarou, tam Damien věří na extatickou basovou linku. Vně těla lo-fi kytarovky a folkového zpěvu se pne páteř neotřelých bicích a občas až dubových basových groovů, které téměř neuhnou z riffu. Sázka na monotónně minimalistickou rytmiku byla v tomto případě trefa do černého.

Úvodní Magic Number začne jako Zooropa od U2, ale po pár taktech už nás atmosféra vcucne jako černá díra a hned je jasné, že tohle nebude jen tak. První stříbrná vlaštovka Silver Timothy nenechává vydechnout a Return to Maraqopa (Maraqopa je jeho předchozí deska z roku 2012) zvolní a podtrhne, že není proč se do Maraqopy (potažmo do Zooropy) vracet. V Metallic Cloud se pod zpěvem rozvinou tklivé chorály, které nás připraví na cestu do Jericha. Zefektovaný, nahallovaný a naléhavý zpěv v Jericho Road pak opět jak vlna klestí cestu k perle desky Silver Donna a závěrečnému stříbrnému tetraptychu. Ani lehounká bonga a akustická kytara nás nepřipraví na tuhle jízdu. Nad striktním a zároveň s lehkostí hraným basovým motivem se nese éterický hlas. Vrstvy harmonií lehce doplní delaye, vypluvší už v předchozí Jericho Road, a systémem klid/napětí/klid skladba dopluje do přístavu Silver Malcolm.

V tuto chvíli nelze nezmínit poslední desku Goldfrapp - Tales of Us, kde jsou písně pojmenovány, stejně jako tady závěrečný chór bratří a sester, křestními jmény. Tak propluje i Silver Katherine a jakmile u lehce unavené Silver Joy pocítíme, že deska jaksi ztrácí dech, nasadí Damien poslední, až beatlesovskou, sluncem zalitou, prosvětlenou, seržanta Pepře připomínající Love Is All You Need a dalšími broučími triky zářící Sun Is in Our Mind. Nic víc, nic míň, amen, bratři a sestry. Věčnost začíná.

V pořadí jedenáctá sólová deska „skrytého Kanaďana“ ospravedlňuje klišé o zrajícím víně. Lví podíl na zvuku desky má jistojistě i producent Richard Swift, který s ním spolupracoval i na dvou předchozích nahrávkách, a pravděpodobně díky němu zní tak kompaktně. Textově se album vine na pomezí snu a skutečnosti, což dokazuje i nasamplované chrápání v závěrečné Sun Is in Our Mind. A protože zenové příběhy mají pointu zakopanou hluboko ve významových zkratkách, ponechám i já tuto recenzi ukončenou podobně. Přesně tak totiž končí i deska. Prostě tak.