Sexy s vizáží nerdovského astrofyzika (Dent May)

Zatímco všichni freak-folkaři si na podivíny jen hrají, popřípadě to mají v marketingovém plánu svého vydavatelství, Dent May vážně divný je. Něco jako nadržený matfyzák hrající na ukulele (které ale na poslední desce neuslyšíte). O polovinu menší bílý Barry White s bipolární poruchou osobnosti zpívá falsetem a libuje si v duetech se sebou samým. Třetí deska tohoto Toma Sawyera plujícího po řece v rodném Mississippi na útržcích fantasie o krásných ženách, které touží po sexu se Stephenem Hawkingem, sice nedosahuje spontánnosti a nápadité hravosti prvotiny The Good Feeling of Dent May And His Magnificent Ukulele (Paw Tracks, 2009), ovšem zvukově je daleko lépe zvládnutá než předchozí, 80´ syntetická Do Things (Paw Tracks, 2012).

Dent May je totiž sexy a nebrání mu v tom ani vizáž nerdovského astrofyzika, jehož dalekohled míří na dívčí kolej. Jako čtenář Stručné historie času proklamuje, že se narodil příliš pozdě (Born Too Late), příliš pozdě na to, aby se svezl na divoké sexuální a drogové vlně konce století. Dent May není stylotvorný, nedělá vlny, neexperimentuje příliš s formou ani obsahem. Základ tkví v písni jako takové a v osobní výpovědi. Nějaká ta podpůrná vlnka by se mu tudíž hodila, ovšem jeho solitérní povaha a všeobjímající poklidná atmosféra zombie apokalypsy jednadvacátého století (nemrtví zírají do iPhonů a touží pozřít další mozek - čti myšlenku kvůli absenci té vlastní) mu do karet nenahrává. A tak si všechno nahrává sám a těší se, až zestárne (Ready to Be Old). Jeho hudba si nezúčastněně plyne jak řeka Mississippi, bez fatálních aspirací na pozornost posluchače. Nehitovost se tak stává velkým plusem a dokresluje atmosféru počátku nového století.

Stadiónoví bozi hedonismu složili ruce do klína, nová hudba se navrací ke kořenu lidství, neobcuje s okultními symboly pro vytváření nových realit a prostorů. Ty nám simuluje internet, a tak je asi dobré si v časech všudypřítomných simulací zalézt pod teplou deku a zazpívat si o přátelství (Found a Friend, pro mne asi vrchol desky). Ovšem v případě Denta Maye se lze obávat, že našel nejlepšího přítele pouze sám v sobě. A tak kráčí sám proti času jak Benjamin Button narozen jako stařec a mládnoucí do dětských let. Jeho stáří se stane mládím, jeho vizáž, vzpírající se jakékoliv hvězdnosti, nám připomene, že s normálními lidmi je vlastně normální nuda, a tak se máme jak my, tak on na co těšit.