Brutal Assault 2017: krev, pop a semišky

"Stray from the path and you're on your own," i Architects vědí, že všechny cesty znovu vedou do pevnosti. Nebudeme v tom sami, je vyprodáno. Černá se lepí v zádech, nepřiznává pot a ďábel? Smrdí na sto honů přepáleným tukem i uzenou krkovičkou. Nespočítám, kolikrát jsem tou cestou, co řeže do chodidel, procházel. A už vůbec ne, kdy mě na jejím konci přivítala zrzka s chlupatýma nohama. Po chvíli mi došlo, že ta epileptická basačka v šatovce po pratetě je vlastně basák a že God Mother budou jednoznačně nejbláznivější otvírák za poslední roky. Prasácký hardcore s nejdelším kabelem od mikráku, Superman ve strečovejch džínách vysoko nad hlavama a pár hutných sludgových riffů v semiškách. Chceš vědět víc? Na rozpaky není čas!

Parno k zalknutí, v tomhle je cihlový peklo nekompromisní, všechno dávkuje přímo a bez pardonu. Co je nejzajímavější na The Amity Affliction? Tričko Code Orange. Dám ruku do ohně za to, že tyhle čistý vokály šly přímo z harddisku. Playback, voiceover, přibarvený šediny, první menstruace a taky akustická kytara do balady. Pár nepovedených abstraktních tetování pobíhajících ve zvířeným prachu působilo stejně absurdně jako circlepit na Kryštofech. A co vaše děti, mají si kde hrát? To Gorgust nastavují opačnou tvář, zoranou životní zkušeností. An Ocean of Wisdom do začátku, hmatatelně profesorská tíha, dospělácký lomoz, zalehlé uši. Nostalgia ze zásadní desky Obscura už vyloženě trhá masu masou a bezezbytku naplňuje titul "nejopravdovější jazz mezi všema metlama". Rozlučka s Forgotten Arrows, při které Luc Lemay nostalgicky vzpomíná na první josefovské vystoupení v roce 2012. Jo, tehdy, hodinu po půlnoci, to možná mělo působivější formu, ale odpolední set příliš nezaostal.

fotogalerie z festivalu hledejte tady

Tepláky vytažený pod prsa dávno nejsou vidláctví, ale high waist styl. Ten strejda, co si rozechvělou rukou natáčel příchod Root na scénu, bezpochyby ví, že tohle bude mít v rodinným archivu stejně raritní hodnotu, jako východoněmecký porno a reklama s králíčkem Azuritem. Nuda v Brně. The Number Twelve Looks Line You jako padesát odstínů vypočítavý romantiky? Streetdance potetovaných kluků, co hrajou tak nějak všechno. Ale rozhodně ne pro všechny. Po lehce rozpačitém začátku nekontrolovaná, nesynchronizovaná řež. Když milovat, tak brutálně, a hlavně se při tom nebrat příliš vážně. Nesmyslnej rytmus, smyslná energie. Naopak Madder Mortem jsou vyloženej chillout. Hlas jako zvon i taneční pop, kterej nezapomíná být metalem. Chytni si svou ozvěnu, ať nezůstane slepá. Tahle malá stage, v tenhle podvečerní čas, každý rok přináší naprosto specifický emoce. Ať už tu sympatičtí Norové pocitově navázali na Manes nebo Solefald.

Josefovská rozlučka s The Dillinger Escape Plan? Místo záškubů a tiků dávkovaná elegance. Setlist, kterej neumožní trhat košile a krvácet z roztrženýho obočí. Nostalgie v přímým přenosu, silná a nezapomenutelná. Z dvojice Boris a Masters's Hammer jednoznačně sázím na Japonce. Instantní drone rituál na Oriental stejdži s víc než jedním krkem (kytary). Na OFFu hráli kompletní desku Pink, v pevnosti upřednostnili tíhu vibrujícího riffu. Sunn O))) ve výtahu, hledání činelu v mlze, nedotknutelná, háklivá atmosféra. Tohle rande jsem si, jak už to tak v životě bývá, představoval trochu jinak. Beatdown deathcore Chelsea Grin zvukově nefunguje, tupě tepající masa kopáků, jen stěží rozpoznatelná melodie. Sedím v trávě se sklopenou hlavou, čekám na Birds in Row. Nejdelší ofina a nahořklá bolest, který to čistý bílý světlo ohromně sluší. Bezelstný ajfr jako poslední milosrdná rána mezi oči. Nejlepší set dne občas přijde, když už tě dávno opustí síly. Možná právě proto je tak autentický.