James je hudební vizionář, který po sedmi letech nepřichází ani tak s deskou jako s 75timinutovým manifestem.
The Inheritors sice není čerstvá novinka, ale jelikož s postupem času se vžírá čím dál hlouběji pod kůži, je čas o něm napsat. Po sedmi letech totiž James Holden nepřichází ani tak s deskou jako s 75timinutovým manifestem. “In dance music you're face to face with redundant, pointless music the whole time-records that don't need to exist because every part of them already exists elsewhere. I wanted to make the opposite and try to find my own successful combinations and strategies.”
James je hudební vizionář a proklamátor ideje “udělej si sám”. Kvůli špatným zkušenostem s labely si v roce 2003 založil vlastní, už slušně rozběhnutý Border Community, a z hecu ze současné elektronické taneční scény se zrodilo aktuální album The Inheritors. Techno a microhouse nahlodaný noisem a vrstvením zvukových struktur, vše v dokonalé harmonii futuristické symfonie.
Úvod do světa The Inheritors s Rannoch Dawn je tak epesní, že při intenzivním poslechu hrozí posluchači vyjíknutí, u slabších jedinců až učůrnutí. Holden si celou stopáž drží úroveň, takže i horší okamžiky jsou lepší než u leckterých interpretů ty silné. Z těch lepších: hlasy, brnkání a saxofonový chaos E. Jaumeta v The Caterpillar's Intervention nebo boží Renata komplet (+ doporučuju rmx od Daphniho, protože bubny). Když už si myslíte, že neuslyšíte nic slastnějšího než táhlou melodii v Seven Stars, přijde na řadu návykový Gone Feral. Jako na Idiots Are Winning (2006) vyčnívala dnes už klasika 10101, na The Inheritors je to právě evolvující Gone Feral s dunícími beaty. Je normální chtít vztah s písní? Nic vážného, jen sex. Občas večeře.
James se zamyslel, co je v EDM důležité. Pak našel úplný opak a z něj vytesal nový koncept. Inspiroval se mimo jiné v krautrocku, The KLF, pohanských rituálech a tradiční skotské hudbě. Název podle knihy Williama Goldinga (Dědicové) jako by dával najevo setkání vyspělé populace/hudby se zaostalou. Pracuje s vlastnoručně sestavenými analogovými generátory a post-civilizační zvuky skloňuje tak, aby nic neznělo konvenčně, jako z klasického synťáku. “A lot of it comes from scales-based ideas, like using the µScale quantiser modules. Things like Gone Feral are based on them driving the whole track. I can’t really remember exactly how I did those tracks, which is a pain because I’ve got to recreate them live.”
I když má The Inheritors asi být něco jako profackování a ukázka, že to jde i jinak, jako klubová hudba už většina jeho tracků samozřejmě nefunguje. Za to ale funguje jako jedno z nejlepších alb roku 2013.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.