Články / Rozhovory

Jana Bitterová: Obrazovka působí jako magnet

Jana Bitterová: Obrazovka působí jako magnet

Anna Mašátová | Články / Rozhovory | 24.10.2019

Jeden večer, dvě města, dva divadelní prostory propojené současným tancem, hudbou a technologiemi. Multimediální představení Opravdoví se odehrává v jeden okamžik na vzdálených místech, 24. října spojí diváky a vystupující v pražském divadle Ponec a K3 v Olomouci, o týden později jihlavský Diod a Moving Statio v Plzni.

"Jaký vztah si jako pozorovatel vytváříme k osobám přenášeným skrze média? Jak naše pozornost putuje od fyzicky přítomného dění k obrazovkám a projekčním plátnům a zpět? Kdo vytváří naši realitu a kolik ta má vrstev?" ptají se tvůrci ojedinělého zážitku, sdružení MovementTouch. O současné taneční scéně a technologických výzvách promluvila autorka projektu Jana Bitterová.

V čem tkví síla představení Opravdoví a proč by se na něj divák měl vydat?
Představení se zabývá velmi aktuálním tématem. Snad každý se v naší společnosti setkává s děním přenášeným pomocí médií, ať už je to internet, televize atd. Ovlivňuje to realitu každého. Představení poutavě a hravě poukazuje na tento aspekt našich životů. A zároveň nabízí mnoho dalších rovin, každý z diváků si v něm může najít svůj vlastní příběh.

Jedinečnost Opravdových spočívá také v tom, že je to dílo, které spojuje vzdálená místa. Můžete se tak domluvit třeba s kamarádem z Olomouce, že půjdete na představení společně, i když vy jste z Prahy. Každý z vás se vydá do divadla ve svém městě, ale zároveň budete sdílet společný zážitek. Akorát z dvou různých úhlů pohledu. Pro každého bude fyzicky přítomný na jevišti jiný performer a jiný bude tím „virtuálním“, přenášeným přes internet. Zároveň se můžete se svým kamarádem v živém přenosu potkat a v „networked“ diskuzi po představení si o zážitku popovídat.

Představení osloví jak milovníky tance a pohybu, kterého je plné, tak obdivovatele nejnovějších technologií, které jsou v díle použity. Chci ale zdůraznit, že se nikdo nemusí bát, že by měl sledovat nějakou demonstraci technologických vymožeností. Naopak, všechno technologické řešení mizí za poetikou samotného díla, pouze umožňuje to, co by bez něj nebylo možné uskutečnit. Je to vlastně představení velmi hravé, zaujme i děti. Diváci si během něj také mohou na vlastní kůži vyzkoušet interakci se vzdáleným místem, na chvíli je i pozveme na jeviště.

Čím se zabývá spolek MovementTouch?
Úplně původně MovementTouch vznikl pro zastřešení mých aktivit, hlavně vedení pohybových workshopů. Brzy se ale proměnil a rozšířil na platformu pro podporu vzniku profesionálních představení a dalších projektů, jejichž výrazovým prostředkem je hlavně současný tanec, často také ve spojení s využitím nových technologií.

Kdo přišel s myšlenkou propojení dvou vzdálených míst technikou a tancem?
Představení Opravdoví bylo společným nápadem Iana Biscoe a mě. V minulosti jsme spolupracovali na několika projektech, která už vzdálená místa pomocí internetu propojovala a kolikrát se nejednalo pouze o dvě – například v roce 2017 jsme spojili hudebníky a tanečníky v Kodani, Barceloně a Londýně. Ve většině minulých představení ale bylo hlavní publikum jen v jednom ze zúčastněných divadel s ústředním jevištěm, v ostatních místech se nacházeli účinkující, technický tým a případně malá skupinka pozvaných diváků. Proto jsme chtěli vytvořit dílo, kde bude dění ve všech místech rovnocenné: ve všech bude jeviště s kompletní scénografií a light designem a samozřejmě tam bude fyzicky přítomný performer, stejně tak jako přenos z dalších vzdálených míst. Divákům v různých městech se tak nabídnou různé, avšak rovnocenné úhly pohledu na tu samou událost.

Nakonec jsme pro Opravdové zvolili dvě vzdálená místa. Raději než na zapojení ještě více lokalit jsme se zaměřili na zkoumání a ztvárnění tématu opravdovosti, na vypracování detailů a rozvinutí neskutečných možností, které propojení dvou obdobných jevišť nabízí.


Od začátku asi muselo být jasné, že to bude náročné ve všech ohledech. Inspiroval vás při tvorbě i nějaký zahraniční projekt
Ano, především ty naše. Do roku 2018 jsme veškeré takovéto projekty (tzv. networked performance) realizovali právě v zahraničí, spojovali Miami a Havanu nebo různé evropské země. Takže vzhledem k tomu, že jsem Češka, jsme si řekli, že je načase realizovat něco takového tady. Byl to poměrně dlouhý proces, ale jsem moc ráda, že se to podařilo, i díky podpoře divadel Uffo v Trutnově a Moving Station v Plzni, ve kterých proběhla premiéra. Jedná se tak o historicky první představení spojující v reálném čase dění v divadlech napříč českými regiony.

Co vás během realizace příjemně i nepříjemně překvapilo?
Příjemně mě překvapilo množství nápadů, které vzniklo. Proces tvorby byl jako pobyt na dětském hřišti, hra s možnostmi, které nabízí spojení dvou míst, použití kamer z různých úhlů, projekce, těla tanečníků, interakce se scénografií i s diváky a pak téměř nevyčerpatelné množství kombinací, které přináší mix toho všeho.

Taky jsem měla radost z týmu, který jsme pro představení zformovali. Od příjemné spolupráce s vynikajícími performery Romanem Zotovem-Mikshinem a Helenou Šťávovou Ratajovou přes setkání s belgickým skladatelem Georgem de Deckerem, který pro představení zkomponoval hudbu, až po technickou asistenci Aleše Zemeneho, kterého jsme našli až na poslední chvíli před premiérou představení.

Co je trochu méně příjemné, i když ne až tak překvapující, je náročnost zkoordinování a produkce toho všeho. Pro uvádění představení se nedomlouváte na termínu pouze v jednom divadle, ale rovnou ve dvou zároveň, což je dvojnásobná výzva. Také potřebujete minimálně jeden den předem na „get it“, na což nejsou česká divadla zvyklá. Divadelních techniků se najednou neptáte jen na světla a ozvučení, ale také na rychlost a nastavení internetu v jejich divadle, což je pochopitelně mimo jejich expertízu, a tak si občas připadáte jako detektiv pátrající po těch správných kontaktech a informacích. Celkově se ale naštěstí setkáváme s ochotou.

Jak vysoká je hladina stresu, když se musíte spolehnout nejen na sebe, ale také na technický přenos?
Někdy to je napínavé, ale to k tomu patří. Samozřejmě minimalizujeme riziko mnohými záložními zdroji. Ian Biscoe, autor technického řešení, naštěstí umí neskutečně zabrat v momentech, kdy musí během pár minut čelit nějaké nečekané složité situaci a odhalit problém. Případně vymyslet jinou alternativu.

Funkční přenos je opravdu zásadní, protože Ian může pochopitelně sedět pouze v jednom ze zúčastněných divadel. Takže přes internet neposílá pouze video, ale i plno dalších funkcí. Na dálku ve druhém divadle ovládá světla, spuštění hudby, výběr kamerového záběru pro projekci, protože je potřeba naprostá synchronizace dění v obou divadlech.

Právě to, že je představení kompletně naživo, že nepoužíváme žádné přednahrané video, je také jeho kouzlo. Můžete to jasně vnímat – v živosti dění, v opravdovosti, v tom, jak na sebe performeři vzájemně reagují. Stejně jako u čistě tanečního díla máte úplně jiný zážitek ze sledování performera naživo a z nahraného záznamu představení, tak i u Opravdových zažíváte magii živého dění – tanečníka před vámi i toho vzdáleného v živém přenosu a jejich interakci.

Představení se zabývá otázkou vztahu k osobám, který si prostřednictvím technologií vytváříme. Potýkáte se s tím i ve vlastním životě, nebo umíte najít potřebný balanc?
Ano, v představení taky nabízíme zamyšlení nad tím, jestli věnujeme více pozornosti fyzicky přítomnému tanečníkovi na jevišti, nebo někomu promítanému na plátně a přenášenému skrze média. Téma vzniklo z mé osobní zkušenosti. Vím, že jakmile je někde zapnutá obrazovka, působí jako magnet, mám problém se plně soustředit na dění mimo ni. Ale myslím, že celkově si umím najít balanc. Zprostředkování dění nejrůznějšími médii vnímám jako užitečný nástroj i pole možností. Ale hlavní jsou pro mě živé osoby za tím vším, nikoliv jejich mediální obraz nebo facebookový profil.

Kudy vedla vaše cesta k tanci?
Tanci jsem se věnovala od malička. Prošla jsem si různými styly a systémy vzdělání, od ZUŠky přes konzervatoř, studovala jsem teorii na Taneční vědě na pražské HAMU, pedagogiku současného tance na bratislavské VŠMU a choreografii na anglické Falmouth University, kde jsem pak nějakou dobu i pracovala.

Vždycky jsem raději improvizovala a sama komponovala, než abych jen opakovala pohyb někoho jiného. Mám ráda mezinárodní kontext tance. Myslím, že hlavně díky různým mezinárodním setkáním se tanci – po různých odbočkách do jiných oborů, např. studiu humanitní fakulty, práci v muzeu současného umění apod. – věnuji.

Máte značné zkušenosti ze zahraničí, tanec a pohyb vyučujete, jak si stojí česká taneční scéna ve srovnání s ostatními zeměmi?
To je těžká a nebezpečná otázka... Mám ráda českou taneční scénu, která je vlastně spíše československá, vzniká tu plno zajímavých věcí. I když je to tedy velmi malý „rybník“, skoro všichni se navzájem znají. To je někdy příjemné, ale zároveň se kvůli tomu někdy až moc často chodí na představení a soudí jen podle jmen, a nikoliv podle obsahu samotného díla.

Která země je tanci zaslíbená, ať už v rámci grantové politiky, silné scény nebo progresivity?
To můžu posuzovat jen z čistě osobních zahraničních zkušeností, nejvíce jsem měla šanci se zorientovat v situaci v Británii. Co se týká grantové politiky, fungování Arts Council England je jednoznačně přívětivější a logičtější systém. Není to jako v České republice, kde o podporu Ministerstva kultury můžete žádat jen jednou za rok a najisto víte, že jestli příspěvek dostanete, tak to bude jen několik procent z požadované částky. Když neuspějete, musíte čekat celý rok na další šanci. Taky se očekává, že budete spadat pod nějakou organizaci, jako individuální umělec to máte složitější. V Británii můžete o podporu žádat i pod svým jménem jako jednotlivec naprosto kdykoliv, nejsou žádné deadliny. Požadovanou částku při úspěšné žádosti dostanete celou, jinak byste přeci do rozpočtu neuváděla, že je pro realizaci projektu potřeba. Při neúspěchu můžete se zaměstnanci ACE zkonzultovat chyby a za pár týdnů projekt podat znovu. A všechno se to dá vyřídit online, to je také velká výhoda oproti České republice. Samozřejmě se to odvíjí i od výše finančních prostředků, které jsou celkově pro granty určeny, ale rozhodně to není jen o částkách, ale spíše o nastavení logiky systému.

A ohledně vnímání současného tance mám pocit, že se v České republice ještě stále často setkáváte s reakcí široké veřejnosti mimo kulturní obec, že nezávislý umělec „není přeci povolání a co jiného tedy děláte pro živobytí?“. Profese umělce je v Británii přijímána naprosto samozřejmě, také na univerzitách tanec studuje mnohem více lidí – prostě jdete studovat matematiku, medicínu, jazyky nebo tanec, je to vnímáno celkem rovnocenně. Samozřejmě ne všichni vystudovaní v Anglii jsou pak špičkový taneční umělci, ale i když nakonec pracují v jiných souvisejících oborech, diplom z taneční fakulty není nic zvláštního.

Ale rozhodně nechci působit jako přílišný obdivovatel Velké Británie. Situace tance v Česku má své výhody a velmi se lepší. A naopak vzhledem k nesmyslnému a nebezpečnému Brexitu kdoví, co se stane s Británií a jejím kulturním rezortem...

Je představení, které vás tak zasáhlo, že na něj nikdy nezapomenete?
Těch je hodně. Takže asi spíše zmíním, co se mi vybaví jako nedávný silný zážitek. V Amsterodamu jsem letos viděla The Head & the Load od Williama Kentridge, takový „gesamtkunstwerk“ kombinující pohyb, operní zpěv, dadaistické texty a výrazné scénografické řešení, stávající z jednoduchých rekvizit i důmyslné projekce. Obdivuji, jak Kentridge používá své kreslířské dovednosti a další tradiční výtvarné metody, a to pak rozpohybuje a navrství pomocí nových technologií nebo s použitím stínů. Kentridge pochází z Jihoafrické republiky a svým dílem velmi inteligentně a poutavě poukazuje na problematiku kolonialismu.

Taky jsem teď nedávno pomáhala s projektem pro divadelní fakultu na Fontys University v Tilburgu. Studenti na základě Platónova podobenství o jeskyni měli za úkol vytvořit ve dvou sálech propojených streamováním audia a videa krátká představení – jeden sál byl pomyslnou „jeskyní“ a druhý „světem venku“. Studenti podobenství použili pro reflexi témat současného světa a musím říct, že některá z představení ve mně zanechala až nečekaně silný dojem.

Info

Opravdoví
web inscenace

Živě:
24. 10. 2019 Ponec, Praha & K3, Olomouc
fb událost

31. 10. 2019 Moving Station, Plzeň & Diod, Jihlava
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Zach Choy (Crack Cloud): Spojuje nás to, že jsme odpadlíci

David Čajčík 16.05.2022

Jako pozvánku na květnový koncert postpunkových Crack Cloud odemykáme rozhovor, který vyšel ve Full Moonu #113.

Ťukání do termosky a jiné výpravy do zvukové reality (Viera Marinová)

Viktor Palák 12.05.2022

Viera Marinová je zvuková designérka, která stojí mimo jiné za ceněným krátkým filmem Milý tati.

Poly (Insania): Tenkrát po tom byl hlad

Adéla Polka 09.05.2022

Falešný kněz Poly si ve svých obsáhlých kázáních rád rejpne a nechá být. Ať si každý přebere sám. Rozhovor.

Jan Bartoš (Prague Music Performance): Osvobození koncertního formátu mám v hlavě několik let

Jarmo Diehl 05.05.2022

Přední český klavírista, nebo přední český umělecký ředitel, v obou případech přesahující hranice naší země? Jan Bartoš je obé. Rozhovor k festivalu, jehož program budí respekt.

Alona Dmukhovska (Music Export Ukraine): Píšeme příběh lidstva

Anna Mašátová 02.05.2022

S Alonou a jejími kolegyněmi jsme se potkávaly během konferencí a festivalů v zahraničí, v loňském roce navázaly hlubší spolupráci, která vyústila v česko-ukrajinský workshop...

Léonce: Zabalené osobní prožitky a emoce

Adéla Polka 29.04.2022

Letošní festival francouzské kultury Bonjour Brno bude první květnový týden hostit mladého písničkáře, vystupujícího pod jménem Léonce. Rozhovor.

Ätna: Snadno se začneme nudit

Michaela Šedinová 28.04.2022

Na moje plačky, že celý den prší, mi s úsměvem odpovídají, že deštivé dny jsou fajn, protože lidi jdou o to radši na koncert. Rozhovor, koncert za pár dní.

Sanjin Nesimi, Jonáš Verešpej (Ankali): Věříme, že to má vyšší smysl

Jarmo Diehl 07.04.2022

Pražský klub Ankali příští týden zahajuje mezinárodní projekt Gravity Network, který nabídne pozoruhodný lineup nabízející nejen elektronické producenta, ale i diskuze na aktuální témata.

Josef Sedloň (Spectaculare): Dotknout se všech smyslů

Jarmo Diehl 31.03.2022

DJ, producent a promotér Josef Sedloň nejen o dramaturgii Spectaculare, ale i o inspiracích, devadesátkách a dalších láskách. Rozhovor.

Jan Fic (Red Bird Festival): Přispět i kapkou do moře má smysl

Michal Pařízek 29.03.2022

Kolektiv okolo Red Bird Instruments se rozhodl pomoci obětem války na Ukrajině a ve spolupráci s pražskou MeetFactory chystá charitativní akci. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace