Články / Rozhovory

Josef Buchta (B-Side Band): Vždycky jsem snil o tom, že budu mít big band

Josef Buchta (B-Side Band): Vždycky jsem snil o tom, že budu mít big band

Jiří V. Matýsek | Články / Rozhovory | 11.03.2024

Brněnský big band, který spolupracoval s Kurtem Ellingem, Judith Hill nebo Vojtou Dykem, vstupuje do plnoletosti – a staví se na vlastní nohy. Vydal autorskou desku Tam a zpět. „Nejvyšší čas,“ říká bandleader Josef Buchta, „všichni jedeme páté gumy“. Jak moc náročný krok to pro osmnáctihlavé těleso, které je v myslích posluchačů ponejvíce zapsané jako to „… & B-Side Band“ za jménem někoho slavného, to byl a které z mnoha spoluprací si váží nejvíce? Nejen na tato témata přišla řeč.


Přijde mi, že jste s B-Side Bandem na křižovatce. Na jedné straně popový band a na té druhé seriózní jazzový. Když vedle sebe postavím Hniličkovu Missa Jazz a vaši desku Tam a zpět, kam to směřujete?
Hniličkova jazzová mše je dlouhodobá věc. V roce 2006 jsem začal Jardu Hniličku přesvědčovat, aby mši dopracoval a rozšířil. Nevyhodil mě s tím, povedlo se to a od té doby jsme to hráli na různých místech i v zahraničí a myslím, že s velkým úspěchem. Celou dobu jsme se ji snažili nahrát, nikdy se nám ale nepodařilo sehnat peníze. Je to strašně moc lidí, strašně moc práce. Až v covidu díky tomu, že děláme i festival a Ministerstvo kultury a město Brno nám povolilo změnu grantového záměru, se nám to povedlo realizovat. Je to patnáctiletý projekt, který se završil deskou.

Já se vůbec nevyhýbám tomu, že bychom si v budoucnu něco takového rádi zahráli. Baví nás to. Ale album Tam a zpět je výsledek toho, co jsme vždycky chtěli. Dlouho jsme s Vojtou Dykem chtěli nahrát svoje autorské věci, ty, které klukům z kapely ležely v šuplíku. Nevznikly před rokem. Sedm, osm let ležely a už bylo i nabízeno, abychom je udělali, ale vždy to naráželo na to, že jsme se s Vojtou na tom desetkrát, padesátkrát domluvili a nikdy se to nerealizovalo. Pracovali jsme na tom jako tým. Momentálně je to ta cesta, kterou chceme jít. Ale tím nevylučuju, že za dva roky nepřijdeme se swingovou deskou.


KAMARÁDI

Co byl ten impuls postavit se na vlastní nohy?
Skončila spolupráce s Vojtou Dykem. My jsme byli na rozcestí jak dál, a rozhodli jsme se, že teď je správný čas, že si ty šuplíkové věci uděláme. Prostě vyjdeme z toho, co nabízí kapela. V ní jsou výborní zpěváci, aranžéři, autoři, manažeři. Kapela obsahuje neuvěřitelně šikovné a kreativní lidi. Spousta lidí čekala, že Vojtu nahradí někdo s větším jménem, ale to už jsme vůbec nechtěli. Zaprvé, jak se zpívá v písni Polštáře, „jedeme páté gumy“, už není čas na hrdinství a na to něco si dokazovat. Bylo by fajn, kdybychom za sebou nechali silnější stopu než dlouholeté účinkování s Vojtou, které bylo fajn, ale bylo to o tom momentu. V posledních letech to byla spíš estráda než nějaký plnohodnotný autorský koncert, i když jsme už roky na to poukazovali a i v kapele vznikaly tlaky na to, abychom šli dál. Bohužel jsme se nebyli schopni domluvit.

Máte spoustu schopných lidí. Je tam někdo, kdo vás překvapil třeba jako textař, zpěvák? Našel jste nějaký poklad?
Vrátím se o pár let zpátky, kdy zemřel Zdeněk Novák, náš dlouholetý nehrající člen, který psal drtivou většinu aranží. Spolupracovali jsme spolu deset let, a když odešel, tak jsem byl zoufalý, protože my jsme si sedli, on vnímal, jak si představuji zvuk, aby mi zněly sekce. Trávili jsme spolu spoustu času, povídali si o tom, pak zkoušeli. Co jsem já očekával, tak aranž splňovala. Já šel po zvuku a aranž mi ho dávala. Zdeňkova smrt nás šokovala, těžce jsme to nesli.

Všechno špatné je k něčemu dobré, a tak se vyloupli dva noví aranžéři i autoři, Petr Kovařík a Pavel Zlámal. Z Pavla se vyklubal skvělý aranžér, neuvěřitelně kreativní. Jeho aranže byly zase o kus dál mladistvějším myšlením. To bylo pro mě nalezení pokladu, protože nás to posunulo zvukově. A ukázalo se to hned na desce Folk Swings – ať si o ní myslí kdo chce do chce, aranže jsou skvělé a zní to fantasticky. Další poklad začal ze šuplíku tahat Tomáš „Vunderle“ Koudelka, basák. Přišel s jednou věcí pro Vojtu, teď jich má pět a už dáváme dohromady věci k dalšímu albu. Stejně Petr Rybíz Toman, studnice skvělých textů, začíná nosit i autorské věci. Takže nebojím se, že nápadů a kreativity nebude dost. Neskončí to u jednoho díla.

Ale přece jen máte dva „externisty“. Jak se k tomu nechal natáhnout Sealův kytarista Gus Isidore?
Gus je kamarád Tomáše „Vunderle“ Koudelky, seznámil nás, byli jsme spolu na pivu. Navíc Gus má manželku z Brna, takže spolu tady občas jezdí za rodiči. Pak už bylo jednoduché se s ním domluvit. Gus vůbec neváhal, těšil se, šel si zahrát do studia. Jen tak nezávazně. A najednou to přišlo a my dohrávali věci a měli jsme podklady hotové.

A Lukáš Janota?
Jsme kamarádi roky, s celou kapelou. I s Vojtou pro nás psal. Beat ve swingu, jedna z nejúspěšnějších věcí, co máme nahrané, je taky jeho. Kolem kapely se motá roky. Není sice členem, ale navzájem si pomáháme společnými konzultacemi. Když má něco zajímavého, co by ho s námi bavilo, přijde. Takhle je to i s Martinem Kudličkou.


O PÍSNIČKÁCH

Reakce na desku jsou až překvapivé pozitivní. Jaký je to pocit?
Samozřejmě skvělý, protože když jsme vydávali Folk Swings, tak to bylo rozdělené na dva tábory. Člověk si o tom mohl myslet cokoliv, protože to lidi nějakým způsobem rozdělovalo. Tady mám pocit, že se recenze shodují. Pohledy na detaily se samozřejmě různí, ale přijetí je v zásadě jednotné. A to mě těší.

Deska se v předvánočním předprodeji vyprodala rychle. Může to ukazovat na nějakou díru na trhu?
Tím si lámu celou dobu hlavu, jak se nám to vlastně podařilo. V podstatě po osmnácti letech začínáme od nuly. Protože myslet si, že když jsme společně pod značkou Vojta Dyk & B-Side Band vyprodali všechny české haly a teď to bude stejné, je naivní. Prostě nebude. Kapela si renomé, svoji značku musí bez Vojty zase tvrdě vybudovat.

Už jste ten materiál hráli naživo?
Dáváme to dohromady. Za poslední rok by kapela měla dostat metál, protože jsme strávili sedm měsíců ve studiu. Teď zase od prosince máme zkoušky a dáváme to do živé podoby. Ale co je na tom skvělé, že už ty věci nabyly formy, že už zase něco v nás uzrálo a skladby se rozvíjejí. Už se s nimi pracuje a už nebudou takové jako na desce. Jsou tam vložené improvizace, plochy, interakce, někde jsme trošku pohýbali s groovem nebo jsme jemně otočili dechy. Nerozbíjíme podstatu písní, ale najednou to celé zraje. Takže se to vyvíjí, pracujeme na tom a já doufám, že to do 17. března, kdy máme první koncert, stihneme.

Turné slibuje užší kontakt s publikem a klubovější atmosféru.
Ano, záměrně jsme tomu chtěli dát punc newyorských klubů, toho, že si člověk sedne, dá si dvojku vína nebo pivko, udělá si pohodu a nebude stát, nebude se tlačit s davem. Už z toho důvodu, že naše nejsilnější cílovka je třicet pět, čtyřicet plus. Lovit ve vodách dvacátníků v tuto chvíli nejde, na to nemáme čas ani energii a muziku bychom museli dělat úplně jinak. Já si osobně myslím, že ta vlna se vrátí, vlna živých nástrojů. Samplů bude moc, sklenice se naplní, přeteče a mladí půjdou zase zpátky.

Je to znát třeba v hip hopu, vrací se jazzové samply, doprovod začíná být živý...
A mladí zase začínají poslouchat rockové legendy. A tak si myslím, že naše chvíle ještě přijde. Turné jsme udělali tak, aby si člověk koncert užil v klidu a v pohodě. My to chceme hrát víc o písničkách, o atmosféře, o textech, o muzice. Nechceme, aby to bylo za každou cenu uřvané, aby to bylo od začátku do konce natlakované. Máme hodně pomalých věcí, chceme to proložit sóly. Je to pro lidi, co mají rádi muziku, pro lidi, co si přijdou za kvalitním poslechem, nikoliv za show a nějakou okamžitou rychlou energií.


V PEKLE

Spolupracovali jste s ledaským. Máte spolupráci, které si vážíte nejvíc?
Kurt Elling. Jednak to byla první zahraniční spolupráce a taky skvělá zkušenost. Jel s námi turné, hráli jsme i ve Vídni. Vzpomínají na to všichni. Byla to velká škola, pro všechny. My jsme z toho byli samozřejmě nervózní. Já ho znal z festivalů dřív a tam jsem to s ním domlouval. Na kapelu byl nesmírně tvrdý, když přišel do místnosti, všichni ztichli. Fakt jsme tři měsíce tvrdě zkoušeli a ty věci udělali tak, že jsme je hráli i pozpátku. On přišel, zahráli jsme každou věc jednou, on zasalutoval a říkal: „Jsem naprosto spokojený, vidíme se zítra na koncertu.“ Tam se to strašně otevřelo. Začal nás vnímat úplně jinak a zažili jsme s ním krásný týden. Končil tak, že jsme ho vzali do Valtic do vinného sklípku, objednali cimbálku, ochutnávku vín, mladé kočky v krojích a tancovalo se. Dodnes na sebe máme kontakt a říkal, že kdykoliv bude potřeba, tak se máme ozvat.

To stejné jsme měli s New York Voices, to byla fantastická spolupráce. Taky jsem věděl, že je potřeba se připravit. Věděl jsem, že se to u nás podceňuje, že vždycky když přijedou zpěváci nebo takový soubor, tak řada big bandů si dá zkoušku ten den dopoledne, odpoledne generálku a večer se to odehraje. Na tom si New York Voices vylámali zuby. Oni nám říkali, že pár let předtím to tady absolvovali a měli z toho úplnou hrůzu, a pak byli šťastní, že to tak dopadlo, že jsme to byli my. Připravili jsme se. Došlo to tak daleko, že jsme s nimi měli hrát koncert k jejich 30. narozeninám v New Yorku. Pak ale přišel covid a celé to padlo.

Co je klíč k soudržnosti? Přece jenom je vás hodně, těch pohledů na věc je víc, povah, jak to děláte, že to drží?
Ze začátku se to muselo dělat hodně silou. Nechci říct diktaturou, to vůbec ne, ale tvrdou rukou. Poslechnout si nějaké názory, vyhodnotit, ale pak dát jasné stanovisko. Půlce se to líbí, půlce se to nelíbí, to je jasné, to je vždycky tak. Ale dodržovat věci, jít příkladem a neuhnout. Držet to za každou cenu, než si lidé zvyknou, že to tak prostě je. Že autorita je jenom jedna a jinak to nemůže fungovat. To se samozřejmě během let obrousilo. Lidé si sami zvykli chodit včas, plní si povinnosti. A zároveň vědí, jak je složité dát to celé dohromady. Neříkám, že to je úplně na 100 %, ale už každý nevidí jenom sebe. Někdo musí vidět osmnáct problémů a nějak to dát celé dohromady, aby to fungovalo. Za ty roky pochopili, že to není prdel, a už jsou tolerantnější, než byli na začátku. Pokud v kapele fungují jasná pravidla, což jsou termíny a časy, tak je demokracie větší, než byla, protože už tam není urputnost toho, že se za každou cenu musím prosadit a pět lidí se tam dohádá. Najednou spolu komunikují vyzrálejší a dospělí lidi.

Co vás před lety motivovalo dát dohromady big band?
Vždycky jsem chtěl hrát v big bandu, snil jsem o tom. Hrával jsem jako záskokář v orchestru Gustava Broma, když jsem byl na JAMU, ale to už big bandy skomíraly. Už to bylo zkostnatělé fungování v duchu 80. let. Tam vůbec nešlo o uměleckou stránku, ale o kšeft, nemyslím to zle, je to tak. To bylo přesně to, co jsem nechtěl dělat. Chtěl jsem jiný zvuk, aby kapela nezněla jako v osmdesátkách. Aby to prostě bylo jiné, aby to bylo současné a aby to mohlo navázat na dobu, ve které to žije. Nebyl nikdo, tak jsem si tu kapelu musel založit sám.

Spotify jste před časem označil za podvod století v hudební branži. Pořád to tak cítíte? Dá se s tím něco udělat, nebo jsme v pekle?
Jsme v pekle. Dneska když člověk natočí desku, tak se mu nevrátí vůbec nic. Říká se, že se to vrátí na koncertech. Když vás je osmnáct, tak se vám nevrátí vůbec nic. Není to jen o penězích, ale dneska si lidé neváží hudby. Když je něčeho moc a mám to zadarmo, nebo za sto korun měsíčně, tak to prostě pro mě není atraktivní. Dřív lidé byli fanoušky kapely, čekali, s čím přijde, sledovali to dopředu, hltali informace a už se těšili, jak si pořídí CD, kazetu, fyzický nosič. Měli k tomu úplně jiný vztah. Dneska je to roztříštěné. Když člověk něco poslouchá, tak si ani neposlechne celé album. Když si poslechne první čtyři, pět skladeb, je to velký úspěch. Spotify je skvělý nápad, uživatelsky neuvěřitelně fantastická věc. Člověk s sebou nemusí nic tahat, nic nemusí nosit. Ale všichni muzikanti jsou okradení. Týká se to úplně všech a nejde s tím nic dělat. Já sám to používám. Scéna je rozmělněná, lidé poslouchají páté přes deváté a ani neví, co kam patří. Cesta zpět není.

Info

B-Side Band
Facebook

Turné24: B-Side Band
17. 3. Dolní Bojanovice, Jarní hudební festival
11. 4. Ostrava, Barrák
16. 4. Brno, Metro Music Bar
17. 4. Brno, Metro Music Bar
18. 4. Brno, Metro Music Bar
19. 4. Brno, Metro Music Bar
31. 5. Litomyšl, Smetanův dům
1. 6. Ružomberok, Ružomberský jarmok
14. 6. Pacov, Open Air Festival
21. 9. Boskovice
18. 10. Olomouc, Bounty Rock Café
20. 10. Hořice, JazzNights
5. 11. Česká Lípa
9. 11. Hranice na Moravě, Stará Střelnice
22. 11. Praha, Kasárna Karlín

foto © se svolením Josefa Buchty

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Petra Hradilová (Czech Music Crossroads): Pro mě to není jen práce

Mariia Smirnova 18.06.2024

To nejlepší ze světa world music, jazzu a alternativy můžete nasávat už za pár dnů v ostravském domě kultury Poklad a na koncertech pod širým nebem na Alšově náměstí. Rozhovor.

Marin Lalić (Bear Stone): Všetko je veľmi uvoľnené a bez stresu

Lucia Banáková 11.06.2024

Chorvátsky prírodný i festivalový unikát pre priaznivcov stoner a psychedelického rocku. Interview.

Pořadatelská: Tomáš Vobořil (Marienbad Film Festival)

Viktor Palák 07.06.2024

Co čekat od letošního ročníku již zavedené přehlídky v Mariánských Lázních? Svůj ideální festivalový den – a mnohem víc – vykresluje programový ředitel festivalu.

Randy Armstrong (Red): Plán B neexistuje

Dan Sywala 06.06.2024

Od té doby vydali dalších sedm alb, neměli žádné velké excesy, i když se jim nevyhnuly ani hodně mizerné dny, včetně jednoho pražského. Rozhovor.

Jonas Almén (Royal Republic): A najednou tam jsem!

Eva Karpilovská 03.06.2024

Sedmnáct let v nezměněné sestavě a čerstvě páté studiové album LoveCop mají za sebou švédští rockeři Royal Republic. Rozhovor, brzo živě na Rock for People.

Tomáš Poprik (ObrFest): Baví mě potkávat usměvavé lidi

Mariia Smirnova 28.05.2024

Letos přibude scéna na Trchové zahradě, kde mezi jahodami a pod třešní budou divadla, workshopy a v pozdějším odpoledni koncerty převážně ženských interpretek.

Doug Robb (Hoobastank): Jak velí upřímnost

Eva Karpilovská 22.05.2024

„Já měl třeba vždycky trochu problém označovat nás za umělce. Jsem prostě jen člověk, co dělá hudbu.“ Rozhovor s frontmanem kapely Hoobastank pro Full Moon.

Curk: Většinou je to o lidech

Veronika Miksová 22.04.2024

Charismatického kluka z Jihlavy nebylo úplně snadné rozpovídat, než mi došlo, že všechno podstatné ze svého vnitřního světa sublimuje do hudby. Rozhovor.

Margaux Sauvé (Ghostly Kisses): Příběhy posluchačů ovlivňují proces psaní

Kristina Kratochvilová 29.03.2024

Kanadská zpěvačka Margaux Sauvé je středobodem Ghostly Kisses a ve snových zvukových krajinách rozpíná příběhy o lásce, touze a ztrátě. Rozhovor.

Václav Havelka (fyield): KEXP vnímám jako milník

Michal Pařízek 25.03.2024

Dostat se s kapelou do studia legendární radiové stanice KEXP v Seattlu je snem mnoha hudebníků z celého světa. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace